Rovensko pod Troskami

Rovensko se rozkládá 10 km jihovýchodně od Turnova. Toto malebné městečko se připomíná poprvé v roce 1407, ale vzniklo již ve 14. století pod starší vesnicí Týn. Během následujících let Rovensko s Týnem splynuly v jednu osadu.

I přes četné požáry si Rovensko uchovalo středověký půdorys se čtvercovým náměstím, z jehož rohů vybíhají ulice. Dnešní novorenesanční radnice na náměstí je ze začátku 20. století. Původní z roku 1803 vyhořela v roce 1904. Byla to stavba jednopatrová s lomeným průčelním vysokým štítem a s hodinovou věží na hřebenu střechy. Před radnicí je barokní socha P. Marie z 18. století.

Od konce 15. století se zde více než 200 let v okolí těžila železná ruda. Rovenští, stejně jako obyvatelé dalších obcí v okolí se živili broušením českých granátů a jiných drahých kamenů. Podle pověstí z Rovenska pochází mnoho těchto kamenů, zdobících kapli sv. Kříže na Karlštejně a svatováclavskou kapli v Chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Karel IV. měl také údajně Rovensko navštívit.

Kostel sv. Václava je postaven z lámaného hruboskalského kamene. Gotický presbytář s 5 okny je původní z poloviny 14. století, loď byla goticko-renesančně přestavěna v 16. století. K severnímu boku lodi je přistavěna zákristie, předsíň v průčelí je mladší. Loď, která je osvětlena vždy 4 okny z obou boků, je dlouhá 19 a široká 12 m, presbytář měří do délky více než 9 a do šířky 7 m. V kostele je hrobka Smiřických, kde odpočívá zakladatel rodu Zikmund.

Dřevěná zvonice je největší pamětihodností Rovenska pod Troskami. Ta je dole osmiboká, mohutná a rozložitá. Věž je čtyřboká. Zvonice, která v roce 1630 vznikla na místě starší, pravděpodobně z 16. století, je stavba stupňovitá s poměrně nízkou stanovou střechou. Zvony jsou upevněny „rebelantsky" srdcem vzhůru. Jsou rozhoupávány šlapáním (jediný známý případ u dřevěné zvonice v Čechách). Trojice zvonů je sladěna a vyžaduje zvonění v jistém rytmu, což vyžadovalo současné zapojení 4 zvoníků (u největšího zvonu dvou a u středního a menšího po jednom). Stavba zvonice a ulití zvonů mají souvislost s povstáním poddaných proti poddanskému a náboženskému útlaku. V roce 1629 byla velká neúroda obilí. Dne 13. srpna tohoto roku píše vedoucí úředník valdštejnského panství Gerard Taxis Valdštejnovi: „V celém vévodství není ani jediného, který byl sklidil tolik co zasil". Poddaní však museli odvádět velké kontribuce, byla zvyšována robota. K tomu se přidružila ještě duchovní poroba. K násilné rekatolizaci tehdy luteránského městečka došlo právě v roce 1629. K uvádění na „pravou víru" byl povolán jezuita Matěj Burnatius z Jičína, který si na pomoc zavolal vojsko. Rovenští se dozvěděli o chystané akci a když výzvědné hlídky spatřily blížící se vojsko, byli zvoněním svoláváni lidé i z okolních vesnic na pomoc. Vojáci se obávali nerovného boje a tak ke střetu nedošlo. Přesto se jim však podařilo dostat ke zvonici a zapálit ji. Zvony se požárem rozlily, zvonice shořela. Při hašení požáru zahynul hrnčíř Václav Jiruda. Zničení zvonice pobouřilo rovenské, kteří se dozvěděli, že v nedaleké Libuni jezuita Burnatius očekává zprávu o pokoření městečka. Houfy vzbouřeného lidu jezuitu na libuňské faře ubily. Zabit byl i jeho průvodce, student Jan Rokyta. Povstalci pak táhli k Turnovu. Vojáci vyrazili proti nim, mnoho jich pobili, zranili a zajali. Sedmnáct zajatců mělo být popraveno. Život si zachránili přestupem ke katolické víře. Jeden z nich odmítl a byl popraven.

Již následujícího roku postavilo Rovensko zvonici znovu a pořídilo dva nové zvony. Třetí byl ulit v roce 1639. Zvony, vážící 1500, 1200 a 600 kg, nebyly nikdy zrekvírovány a dochovaly se dodnes. Nikde není zmínka o tom, proč byly zvony obráceny srdcem vzhůru. Podle ústní tradice prý proto, aby připomínaly rebelii z roku 1629. Někteří tvrdí, že je to starý husitský způsob. To co mělo býti pohanou, se stalo připomínkou statečného boje obyvatel Rovenska proti náboženskému i sociálnímu útlaku a také unikátem. Obrácené zvony nalezneme v naší republice již pouze ve zděné zvonici v Kouřimi.

K Rovensku pod Troskami se váže ještě další zajímavá historická událost - vystěhovalectví několika rodin do Brazílie v roce 1893.
Brazílie začala v 80. letech 19. století po zrušení otroctví vyvíjet velkou snahu o nábor přistěhovalců z Evropy. V této souvislosti vídeňské ministerstvo vnitra vydalo nařízení, aby i nejnižší úřady bránily všemi možnými prostředky vystěhovalectví do této jihoamerické země. Nicméně vystěhovalectví do Brazílie stejně úřady nezabránily a právě v roce 1893 se uskutečnila nejpozoruhodnější česká výprava do této země. Zorganizovala ji skupina lidí právě z Rovenska pod Troskami. Od začátku 90. let 19. století se na Turnovsku citelně zhoršovala životní úroveň, neboť jeden z nejdůležitějších zdrojů obživy, broušení granátů, se ocitlo v krizi. Nezaměstnanost, která postihla brusiče měla nepříznivé důsledky pro živnosti i obchod. Někteří začali hledat východisko ve vystěhovalectví. Když se dozvěděli, že brazilská vláda nabízí zaplacení cesty a půdu přistěhovalcům, nastal rozruch a vystěhovalecká horečka zachvátila několik rodin z Rovenska. Zpráva se šířila do širokého okolí a k rodinám z Rovenska se připojily další. Konečný počet členů výpravy dosáhl devadesáti. Program výpravy byl následující: odcestuje se hromadně na pozemky vyhrazené brazilskou vládou, tam si všichni vystaví domy s veškerým pohodlím, každému připadne stejný kus pozemku a tak založí novou českou vesnici. V časopise Vlasť se psalo: "Na výpravě brali účast dělníci, řemeslníci a maloživnostníci, i jeden učitel jel. Každému účastníku výpravy, zejména řemeslníkům, bylo uloženo, aby s sebou brali vše, co potřebují ke svému řemeslu, aby hned po příjezdu mohla se započíti práce stavění domů.".

To svědčí o přípravách a odhodlání této výpravy, která byla v historii českého vystěhovalectví do Brazílie ojedinělá. Měla vytvořit v jižní Brazílii ohnisko české zemědělské kolonizace, přitažlivé pro další krajany. Vystěhovalci odjeli na několika žebřinových vozech z rovenského náměstí na nádraží do Turnova, kde se k nim připojili spoluobčané z Mladoboleslavska. Do Hamburku se dostali v polovině září a příštího dne se nalodili na německý parník Argentina. Po vystoupení z lodi v Rio de Janeiru (9. října 1893) zjistili členové výpravy, že v Brazílii je revoluce a nemohou pokračovat v cestě do Ria Grande de Sul. Potřeba obživy, nezvyklá strava a rozladění, vedly některé krajany k tomu, že si začínali nacházet práci, např. v dolech. Výprava se postupně rozdělila na několik částí a největší skupina odjela do Sao Paula. Když se dalo konečně odplout do státu Rio Grande de Sul, odjelo již jen několik rodin. Šance k založení české osady se rozplynula. Docházelo ke smíšeným sňatkům, v němž převládal jazyk, kterým hovořila matka. Ale i ryze české rodiny se postupně většinou asimilovaly. Sice z potřeby zachování národní identity vznikaly krajanské spolky, ale k trvalému uchování českého jazyka to nestačilo. Prvním z nich byl spolek Slávie, založený 13. října 1895 v Sao Paulu. Během let přicházeli do Brazílie další Češi, avšak již v menší míře než tomu bylo v roce 1893. V roce 1920 se odhadovalo, že v Brazílii žily asi dva tisíce Čechů a Slováků.

V roce 1993 jsem objevil v obci Kněžmost dvanáctistránkový dopis z Brazílie od místního rodáka Josefa Egerta. Ten pravděpodobně odjel do Brazílie ještě před výpravou z roku 1893. Dopis je datován z 4. října 1894. Byl adresován rodině Jiráčkových. Ti mu psali o kněžmostské národopisné výstavce, která se uskutečnila v roce 1893. Josef Egert vzpomíná na své známé, ale hlavně popisuje své počátky v Brazílii. Zmiňuje se i o dalších Češích, s kterými se postupně setkával. Např. píše: "Teď sem přišel s rodinou Čech, ňáký Blažek z Mnichova Hradiště.". Velkou část dopisu věnuje hospodaření na brazilské půdě a životě své rodiny. Neopomíná ani zmínky o situaci za revoluce v Brazílii. Píše i o přistěhovalcích jiných národností, např. o Polácích a Italech. V dopise pozdravuje mnohé bývalé spoluobčany a pro případné zájemce o vystěhovalectví poskytuje informace jak postupovat.