V e l i k o n o c e
S oslavou velikonoc i s dobou předvelikonočního půstu bylo i na Mladoboleslavsku spojeno mnoho zvyků. O tom jaké zvyky na našem venkově byly v 19. století nám před 100 lety zaznamenala Barbora Hoblová.
Každou postní neděli (půst začínal Popeleční středou po masopustním úterý a každá postní neděle měla svůj název: 1. prázdná či černá, 2. krásná, 3. kýchavá, 4. družební, 5. smrtná, 6. květná a 7. byla velká - Velikonoční) připravovaly hospodyně pučálku (osolený a opepřený hrách, smažený na másle). Na smrtnou neděli vynášely děti z vesnice smrt. V Řepově a okolí to byl na tyč naražený starý došek,tyč napříč přivázaná představovala ruce, místo obličeje bylo husí vejce, zastrčené do došku. S touto smrtí, přikrášlenou barevnými hadříky a vejdumky (vyfouklými vejci) chodily děti po staveních a říkaly: "Smrt, smrt ze vsi, nedaleko do vsi, buďte, selky, veselý, že jeme vám smrt odnesly. Co nám léto přineslo, to nám zima odnesla. Píte, píte, páni, máte plný džbány. Píte, píte, paničky, máte plný skleničky." Potom obešly celou ves a hodily smrt do tekoucí vody až za posledním stavením. V Rejšicích zhotovovali smrt ze silného dřeva a starých hadrů, ozdobili ji rovněž vejdumky kolem krku. V některých obcích (Bezno) strojily děti "léto", malý smrček, ozdobený vejdumky, barevnými papíry a obrázky svatých. S ním pak rovněž obcházely ves.
Od Zeleného 4tvrtku až do rána na Bílou sobotu chodili chlapci dříve, v některých vesnicích je tomu tak dosud, řehtat, klapat či hrkat různými řehtačkami. Za to jsou při posledním řehtání odměněni penězi i vejci. Na Zelený čtvrtek časně ráno matka přetírala dětem a pak i ostatním ruce, hlavu i obličej čerstvě vařeným vejcem, aby je tak uchránila před vyrážkou. Všude pekly Jidáše, pečivo napodobující stočené provazy, kterými se nevěrný Jidáš oběsil. Hospodáři věřili, že hrách setý na Zelený čtvrtek dobře poroste.
Na Velký pátek po modlení se všichni myli v tekoucí vodě, aby byli zdrávi. S tímto dnem bylo spojeno mnoho dalších pověr, které měly ochránit celé hospodářství i úrodu.
Na Bílou sobotu zadělávala hospodyně na mazance a koláče. Těsto vypracovala rukama a potom šla do sadu rukama poplácat stromy, které schnou, aby znovu kvetly. Tento den se také pálily před kostelem ohně - tzv. pálení Jidáše. Oharky z tohoto ohně se potom dávaly za trámy nebo na okraj polí, aby chránily dům proti ohni a pole proti pohromám.
Na Boží hod (Velikonoční neděli) se nepracovalo, jen se uvařilo a nakrmil dobytek. Ani nádobí se nemylo. Kdo by toho dne vzal do ruky jehlu nebo žehličku, tomu se prý podeberou prsty.
O Velikonočním pondělí šlehali rodiče děti, hoši děvčata, hospodář hospodyni a chasu pomlázkou z vrbových proutků, aby byli všichni čerství, zdraví. Dívky dávaly chlapcům pomlázkou malovaná a jinak zdobená vajíčka, za to od nich dostávala o první pouti marcipán. Čeládka měla právo na všechna vejce, která ten den slepice snesly. Děti chodily s pomlázkou ozdobenou barevnými hadříky po koledě a říkaly: "Hoši, hoši, hoši! Zatočte se v koši, dejte nám po groši, nebo po vajíčku, nebo, nebo po troníčku.." Mimo koledy všude známé (jako: Hody, hody, do provody) zpívaly děti také koledy, které nápěvem i textem připomínaly kostelní písně: "Nesem vám nové léto a dobrou novinu, radujte se, křesťané, vzkříšení Kristovu. Barvou se odívejte, stromové kvítejte, tráva, koření svou ourodu dejte. Kyrie elejson. Poněvadž naše matka země se otvírá, zima a mráz studený od nás se ubírá, zelenaj se luká, kdy žežulka kuká, až i srdce okřehlá každého člověka. Kyrie elejson."
Právě Velikonoční pondělí a pomlázka patří dosud k těm dnům v roce, s nimiž je spojeno mnoho zvyků dodnes živých. Snad tomu bude tak i v budoucnu.
