Rota Nazdar

Jsme vlastenci. Kde kdo může, každý se hlásí k odvodu, aby nás bylo co možná nejvíce.

Ve Francii, hlavně v Paříži, žilo před začátkem I. světové války více než 3 000 Čechů.
Naši krajané sem odešli za prací. Sdružovali se především v tělovýchovném spolku Sokol
a v sociálně demokratickém spolku Rovnost. Když byla ve Francii uveřejněna ostrá rakouská
nóta Srbsku, uspořádaly obě organizace demonstraci, jejíž účastníci provolávali slávu Francii
a Srbsku. Před rakousko-uherským velvyslanectvím za volání "Pryč s Rakouskem" spálili
demonstranti černožlutý prapor monarchie. Na společné schůzi začátkem srpna se rozhodli
Češi vstoupit do francouzské armády a založit legii českých dobrovolníků. To bylo možné jen
v rámci Cizinecké legie. Dne 22. 8. 1914 se v historické budově pařížské Invalidovny
přihlásilo k odvodu několik stovek Čechů a již den poté, 23. 8. jich více než 300 odjelo do
města Bayonne v jihozápadní Francii. Češi vytvořili v praporu C Marocké divize celou první
rotu, které se brzy začalo i francouzsky říkat Compagnie Nazdar. Název vznikl podle
sokolského pozdravu. Mezi těmito Čechy bylo také několik krajanů z Mnichovohradišťska a
Mladoboleslavska (Bělobor Bernard z Kněžmosta, Josef Antoš z Plaz u Mladé Boleslavi a
někteří další). Josef Antoš , který o své činnosti za I. světové války ve Francii sepsal paměti
na více než 400 stranách, o této době píše:

22. 8. 1914. Odvod. Jsme vlastenci. Kde kdo může, každý se hlásí k odvodu, aby nás bylo co
možná nejvíce. Jsou mezi námi hoši osmnáctiletí i tatínkové - padesátníci. Kolik nás je?
Přesně nevím, myslím něco přes 300. K odvodu jdeme ze zahrady Palais Royal společně a
jako vždy v řadách. Tentokráte máme s sebou i sokolský prapor. Jakýpak odvod. Jsme
dobrovolníci a proto také odvedeni. "Stoupněte si pod míru, vidíte tamta písmena? Bon,
odveden" a bylo hotovo. To vše se odehrálo ve velkém sále tak rychle, že jsme neměli čas k
svlékání ani k oblékání. Kromě nepatrného procenta krajanů, kteří odvedeni být nemohli,
jsme uznáni všichni dobrými. Dnes jsme se také dozvěděli určitost, jak dlouho budeme musit
sloužit. Všeobecně se soudí, že válka nepotrvá déle 3 měsíců, nejdéle tak do vánoc. Neradi
bychom podepisovali na delší čas, abychom nemuseli pak dosluhovat. Podepsat se na 6
měsíců, aby válka skončila za 3 měsíce, to by byl od nás nerozum. Copak teprve podepsat na
rok. Tak jsme to vzali na "dobu války". Tak se nám to zdá nejjistější. Odvodních stolů tam
bylo na 20. Času nazbyt nebylo, neboť kromě nás Čechů dostavili se též Poláci, Srbové (obě
národnosti asi v našem počtu), pak Belgičané a jiní národové.

Po odvodu se vracíme do Palais Royal, kde se máme zítra naposled sejít a odjet do města
Bayonne, 800 km jihozápadně od Paříže, prodělat vojenský výcvik. Jak se mám na tu vojnu
vypravit? Na dlouhé rozmýšlení není čas. Je večer a zítra ráno se odjíždí do neznáma, do
války. Celý svůj majetek zavírám do kufru. Kdo ví, shledám-li se s ním. Ale při tom balení mi
veselo není. Jest tomu měsíc, co nedostávám žádných zpráv z domova. Poštovní spojení mezi
Francií a Rakouskem je přerušeno. Co se tam děje? Nemohu Vám, drazí, ani napsat několik
řádek. Kde jste, moji bratři, ve válce? V které zemi? Pro tebe, drahá matko, je lépe, že nevíš,
co se se mnou děje. Prolévala bys nových slz. Nějak to dopadne. Jíti na vojnu, neznamená
nevrátit se. Jak jsem měl jinak jednat?

23. 8. Odjezd do Bayonne. Oblečen v starších šatech, malou tašku s jídlem přes rameno, opouštím hotel. Loučení?
S kým? Vždyť jsem cizinec, nikomu zde na mém osudu nezáleží, nikdo zde pro mne plakat
nebude. Odcházíme společně na nádraží Ivry na jihu Paříže. V dnešním našem průvodu jdou
i ženy, jsou to manželky nebo milenky odvedených krajanů. Po dosti dlouhém čekání
a rozloučení se známými krajany - civilisty, vstupujeme do vlaku, do vagónu, v jakém jsem
ještě nikdy necestoval. 36 mužů - 8 koní po délce. Nemýlím-li se je nás v něm více než 40. Je
to dlouhý vlak, který odveze do Bayonne celý prapor, přes 1000 mužů - dobrovolníků. Nás,
Poláky, Srby a Belgičany. V poslední chvíli zpíváme ještě naši "Kde domov můj" a již
odjíždíme. Je jedna hodina odpoledne. Každý se ještě tlačí k otevřeným dveřím. Chce ještě
naposledy vidět Paříž. Dokud jsme ji viděli a měli v mysli loučení, nebylo nám zrovna
veselo. Netrvalo to však dlouho a již se ozývaly veselé vtipy. "To je dobré, Němci jsou
u Paříže a nás posílají na jih, na španělské hranice". "To abychom nepadli Němcům do
rukou". "Hoši, ode dneška nám jde plat 5 centimů (5 haléřů) denně". Žertujeme, ale je teplo,
hrozné vedro. Pro nás 40 je ve voze málo místa, nemůžeme se hnouti. Ještě dobře, že jeden
druhému vyhovíme a občas měníme místa na vzduchu u otevřených dveří. Jedeme zvolna,
projeli jsme městem Orléans, pak Tours a druhého dne o 9. hodině ranní přijíždíme
na nádraží Bordeaux. Zde fasujeme chléb, sardinky, kávu. To je život. Za jízdu se neplatí,
strava také zdarma! Cesta z Bordeaux do Bayonne je nezajímavá, kraj málo zalidněn. Do
Bayonne přijíždíme večer po sedmé hodině.

Mysleli jsme, že jako vojáci, budeme ubytováni v kasárnách. Omyl! Kasárna v Bayonne
sice jsou, ale nám je vyhraženo něco lepšího, zdravějšího. Stany na zelené louce stranou za
městem. Nikdy bych neřekl, jak dobře se pod takovým stanem spí. Zdejší horský a mořský
vzduch na nás působí. My, kteří jsme byli zvyklí dýchat nečistý vzduch pařížských ulic.
Nepřijeli jsme sem však na letní pobyt, ani na odpočinek. Poznali jsme to brzy. Čtvrtý, pátý
den po našem příjezdu z nás udělali vojáky. Oblékli nás. Červenou čepici, modrý dlouhý
plášť a červené kalhoty. Myslím, že vše je nové. Dále jsme dostali misku na jídlo a vůbec
celou vojenskou výzbroj.

Život náš je jednotvárný, vojenský. Ráno nás trubač probudí, pijeme hrneček černé kávy.
U dosti vzdáleného vodovodu se myjeme. Jdeme buď na cvičiště, nebo všechny čtyři setniny
na celodenní výlet do pyrenejských kopců. Píši "výlet", poněvadž miluji turistiku, ale ve
skutečnosti to jsou namáhavá manévrování. Starším se to mnoho nelíbí.

V říjnu 1914 získává Rota Nazdar svůj prapor. Josef Antoš o tom píše:
12. 10. 1914. Dámy města Bayonne darují české setnině "Nazdar" korouhev.
Vrátili jsme se z dopoledního cvičení. Připravujeme se na odpolední ceremonii, při které nám
má být odevzdaná korouhev, představující bílého lva na červeném poli, práce to zdejších dam.
Ve 2 hodiny odpoledne stáli jsme již rozestaveni do čtverce na našem vojenském cvičišti.
K třetí hodině přijelo několik aut, z nichž vystoupil pan Garat, dámy a jiné osoby, mezi
kterými jsou též zástupci naší české pařížské kolonie. Po krátké řeči, pronesené panem
Garatem, byla korouhev odevzdána Bezdíčkovi (čtvrtá četa). Jen nám, Čechům, se dostalo
této pocty.

Koncem října odjíždí Rota Nazdar na frontu do kraje Champagne v severovýchodní
Francii. Od podzimu do jara 1915 byli čeští dobrovolníci na poměrně klidném úseku fronty.
Přesto k prvním raněným přibyl již 11. 12. 1914 i první padlý - číšnický učen Lumír
Březovský, kterému nebylo ještě ani 17 let. Josef Antoš ve svých pamětech píše:
11. 12. Dnes byl zabit nejmladší naší setniny, 17letý Březovský. Byl střelen kulí do prsou
a dlouho nemohl zemřít. Oči měl otevřeny a dlouho volal svoji maminku. Jest to hrozné,
teprve nyní člověk vidí, jak ukrutnou věcí je válka.

12. 12. Opět jeden Čech raněn. Vedle nás, v naší bývalé posici, se zase něco děje. Všechna
děla střílejí v ten směr a slyšíme cvakot strojních pušek. Jsme také alarmováni. Naše úkryty
jsou tak chatrné, že sebemenší granát by prorazil střechu. Proto v nich nezůstáváme a raději
se tiskneme k zemi v zákopu. Zdá se nám to jistější, neb obyčejně granáty vybuchují buď před
neb za zákopem. Také se však stane, že granát vybouchne přímo na okraji zákopu a zasype,
co jest v něm. Nebezpečí je však rozhodně menší, než kdyby spadl do skrýše, kde je často větší
počet mužů. Odpoledne jsme kopali nový zákop. Němci nás zahlédli a poslali salvu granátů,
které vybouchly hned vedle nás. Museli jsme práce nechat.

15. 12. Pět hodin ráno. Odcházíme do farmy l´Espérance mlátit obilí. Je to velký moderní
statek. O této farmě se vypráví, že její majitel byl zámožný, vzdělaný pán - Němec. Farma je
ovšem opuštěna, jest příliš blízko ohně a civilisté k ní nesmějí. A jelikož se nachází přímo u
silnice, není vůbec radno, kvůli častému bombardování, v ní se zdržovat. Proto ve farmě nikdo
nebydlí, ani vojáci, ačkoliv v ní místo neschází. Uvítal nás voják - strojník. Mlátilo se strojem
a do večera bylo hotovo. Farmu jsme si dobře prohlédli. Vše nové, moderní. A jaké bylo naše
překvapení. Na nových hospodářských strojích jsou značky české továrny z Boleslavska.
Nás, Boleslaváky, to zajímalo ovšem nejvíce. Hovoříme o té věci a divíme se, že Němec by as
sotva koupil české stroje. Hádáme proto, že majitelem této farmy byl ne-li Čech, tedy
Rakušan. Noc jsme přespali ve farmě. Velice pěkně se nám na čerstvé slámě spalo.

16. 12. V půl páté nás probudili. Jdeme si ku kanálu pro torny. Máme dělat pochod.
Šli jsme přes Beaumont - Verzy le Faux, celkem 8 km. Nalézáme se na kopci v lese. Stavíme
stany. Brodíme se zde v blátě. V 10 hodin dopoledne bouráme stany, opouštíme les. V 11 hod.
přicházíme do městečka Verzenay. Budeme se tu koupat. Po více jak hodinovém čekání se
svlékáme a jdeme pod sprchu. Jeden druhého postřikuje vodou. Ve 4 hod. odpoledne jest celá
setnina vykoupána a vracíme se. Co jdeme v řadě s kopce dolů, Němci nás zahlédli. Několik
ran z děl. Opět jeden Čech zabit.

Z konce prosince píše Josef Antoš:
27. 12. Noc úplně tichá. V 7 hodin ráno odchází čtvrtá četa na dříví do lesa. Odpoledne
čištění a cvičení na poli u kanálu. Němci nám poslali 10 granátů. Opisujeme si písničku,
kterou kamarád Bernard o naší rotě "Nazdar" složil. Píši ji též do svého deníku:

Česká kompanie, ta vesele žije,
ť je to v zákopech, neb když jde na oddech.
umorem jen srší, i když na ní prší,
ulky co dělají šrum, přiletí bzzz a bum!

Jenom ať lítají, nic neudělají,
ají ňákou flákotu, jsou asi z "ka-brotu".
ak jenom přiletí, hoši na ně letí
rukavicí, toť um, když dělaj bzzz a bum.

Popadnou pilníky, dělají prstýnky,
vým známým pro radost, neb milé jako skvost.
různé druhy mají, vybírati dají,
a frank, za pět, toť um, nedělají bzzz a bum.

"Vzduchorámus" letí, všichni z děr vyletí,
spustějí bouchačky, hned na brebtačky,
sedmdesátpětky začnou házet švestky
pro knedlíky Němcům, přiletí bzz a bum.

Motyky, lopaty lípaj se na paty,
naděláme s tím děr, v tom: voulez-vous vous taire
spustí náš "Cibulář". Což pak ten setník náš
nejraději vodku, rum, přihne si bzzz a bum.

Když se den už sklání, Hildebrand nás shání
na korve do Prunay, tam kulky též lítaj.
Pořád mluví do nás: "Hoši, to jest pro vás",
v tom vozík letí - šum, díru od bzzz a bum.

Nejsme jen vojáci, ale též pytláci,
králíky chytáme, proto maso máme.
Šarže též chytají - ale jen potají -
vycpané, toť přec um, když létají bzzz a bum.

Nežli se rozejdem, ještě si zapějem,
srdce si poskočí, pak ať se svět točí.
Slunce a planety, granáty, komety,
spusťte se v rej a šum, pak bude bzzz a bum.

"Cibulářem" jsme nazvali adjudanta Gaillard, poněvadž on nás honí nejvíce do práce a
bavíme-li se, zakřikuje nás slovy: "Voulez vous vous taire!" (Buďte zticha). "Hildebrand"
jest jméno našeho českého fourrie, který se stará o naši aprovisaci a chodí pro ni do Prunay.
Že náš setník si rád přihne, o tom dobře víme.

Bělobor Bernard se narodil 5. 7. 1891 v Kněžmostě. Do Francie odešel okolo roku 1910.
V Paříži pracoval před válkou jako dělník v dámském krejčovském saloně. Svou láskou k
vlasti a snahou po vzdělání vynikal mezi ostatními pařížskými krajany. Chodil pravidelně do
Sokola, mnoho četl, studoval esperanto. V Rotě Nazdar byl hlavním propagátorem zpěvu
vlasteneckých a národních písní. Na melodie známých písní skládal nová slova, často v nich
kritizoval Rakousko a Německo, opěvoval život ve francouzském vojsku a zejména mezi
dobrovolníky. Jeho výše uvedená "Dobrovolnická" se zpívala na nápěv před válkou zpívané
písně "Kometa". Bělobor Bernard psal také básně a parodie. Sám je pomocí kopírovacího
papíru rozmnožoval a rozdával ostatním dobrovolníkům. Z jeho pera vyšel koncem března
1915 v pařížském časopisu L´Indépendance tch'egue článek, kde mj. píše: "Již šest měsíců
uplynulo od té doby, co jsme odjížděli z Paříže, bychom se postavili do řad obránců Francie
proti surové bojovnosti německé. Rakouská vláda, jsouc prodchnuta a řízena velkoněmeckou
myšlenkou, místo, aby vládla spravedlivě všem národům svým, utlačovala slovanskou většinu
obyvatelstva a všechno její jednání směřovalo k uplatnění němectví v Rakousku. Srdce
každého z nás se svírá a krev počne vříti v našich žilách, vzpomeneme-li si na utrpení, které
národ náš zkoušel proto, že chtěl žíti svým národním životem. Naši předkové nikdy jiné
národy neutlačovali a zbraní válečných se chopili vždy jen tehdy, když cizí vetřelci přišli a
pustošili jejich zem. Co věrní potomci svých předků jsme nikdy nepomýšleli a nebudeme
pomýšleti na podmaňování jiných národů. Naši bratři ve vlasti jen nejpřísnějšími prostředky
byli donuceni jíti do boje proti Slovanům. Proto Čechové v Paříži vstoupili do řad těch, kteří
bojují proti našim odvěkým nepřátelům, proti nepřátelům Francie a spojenců, proti barbarům
dvacátého století. S radostí pozoruji často druhy své, kteří nikdy lopatu nebo motyku v ruce
neměli, jak si nyní obratně počínají s těmito nástroji moderní války a přijdouce do svých
příbytků (podzemních úkrytů), ještě si zpívají: Kde je Čech, tam je zpěv... Však není vždy do
zpěvu, často jsme znaveni, že ani do řeči není chuti. Ale jsme ve válce a musíme snášeti
útrapy její. My jsme ji nechtěli, ale ti, kteří její příčinou jsou, budou těžce pykati za zpupnost
svou. Mnozí z nás byli raněni, zmrzačeni, někteří i život svůj přinesli za oběť veliké
myšlence, víme však, že oběti naše nebudou marné, že nutno sraziti rozpínavost a
panovačnost německou, odstraniti německé vojenství, které po mnoho let nutilo i ostatní
národy, by vyhazovaly peníze za nástroje vražedné. Bojujeme za naši národní samostatnost,
bojujeme pro svobodu všech národů, bojujeme pro lidskost. Spolubojovníci! Hlavy vzhůru a
buďme vždy každý na svém místě, neboť lstí, úskokem a podvodem proti nám bojují
kulturträgři a tu jest nejen síly, ale i opatrnosti a vytrvalosti zapotřebí! Naše jména budou
provždy zapsána v seznamu bojovníků pro věc spravedlivou, pro právo, čest a lidskost."
Příslušníci Roty Nazdar svou vlasteneckou povinnost splnili bezezbytku. Dne 9. května
1915 se Rota Nazdar účastnila bitvy u Arrasu. Mezi půl stovkou padlých byl také Bělobor
Bernard. Odpočívá spolu s ostatními na vojenském hřbitově La Targette u Arrasu. O deset let
později mu v obci Kněžmost byla na rodném domě odhalena pamětní deska.

Josef Antoš, autor citovaných pamětí, prožil na frontě I. světové války více než 4 roky,
jako jeden z mála členů Roty Nazdar se dožil konce války. Po vzniku Československých legií
ve Francii byl zařazen k 23. střeleckému pluku. V únoru 1919 byl demobilizován, nějaký čas
zůstal ještě ve Francii. Po návratu do Československa žil v Mladé Boleslavi, kde učil
francouzštinu a němčinu. Zemřel 29. 11. 1963. Snad se podaří a jeho velice zajímavé paměti
(dosud v rukopise) vyjdou brzy tiskem. Seznámily by veřejnost s hrdinstvím a vlastenectvím
našich legionářů za I. světové války ve Francii. V samém závěru svých pamětí Josef Antoš
píše: Končím s vroucím přáním, aby se již nikdy více takové vraždění neopakovalo. Proklet
buď, kdo by je vyvolal!

Je tomu již více než 90 let, kdy Rota Nazdar ve Francii vznikla, aby bojovala po boku Francouzů, stejně jako další deseti tisíce Čechoslováků v Rusku, Itálii, Srbsku a jinde za vznik
Československa v roce 1918. To bylo na začátku století. Ani však na začátku dalšího století se přání Josefa Antoše ze závěru jeho pamětí nesplnilo. Snažme se, aby alespoň nyní bylo co nejdříve naplněno.