Proč slavit 28. říjen

Setkáváme se někdy s otázkou - proč slavit 28. říjen. Ozývají se názory, že v Rakousko-Uhersku nebylo zase tak zle, česky bylo možné hovořit i na úřadech. Byli jsme součástí velkého státního celku. To je sice pravda a mohlo to mít pozitivní vliv na ekonomický rozvoj. Ne vždy tomu tak však bylo. Zásadně nemohu souhlasit s tím, že Čechům v Rakousko-Uhersku byla zabezpečena všechna práva k jejich rozvoji. Že se situace změnila k lepšímu ve srovnání konce 19. století s dobou století dříve je nutné chápat v souvislosti s emancipačními snahami mnoha evropských národů. České děti se sice mohly ve škole učit svému mateřskému jazyku, ke studiu na vyšších školách však byla nutná znalost němčiny. V pohraničních smíšených oblastech se české školy téměř nevyskytovaly. Německy mluvící obyvatelstvo rakouské části monarchie bylo zvýhodňováno, ještě horší situace byla v Uhersku, kde Slovákům a jiným nemaďarským národům hrozil zánik.

O lásce císaře Františka Josefa I. k českému národu se nedá vůbec hovořit, spíše o opaku. Obdobně postupovaly i rakouské úřady. Například ještě v roce 1892 zakázaly vzpomínkovou akci k 300. výročí narození Jana Amose Komenského v Klášteře Hradišti nad Jizerou. Proto, když vypukla I. světová válka, statisíce rukujících Čechů nesdílely nadšení, které provázelo německy a maďarsky mluvící vojáky. Nebylo také proč jásat, když Češi museli bojovat proti Slovanům a zejména k Srbům na Balkáně měli vřelý vztah. Nemohli jít s nadšením do boje, který by v případě vítězství Rakouska-Uherska a Německa znamenal další omezení národních práv. To si plně uvědomovali i naši krajané ve Francii, Rusku a dalších státech. Již na samém počátku války v létě roku 1914 se dobrovolně hlásily stovky Čechů do armád bojujících proti Rakousko-Uhersku a Německu.

Ve Francii se vytvořila v rámci cizinecké legie Rota Nazdar. Název vznikl podle sokolského pozdravu. Právě příslušníci této jednotky byli Češi z pařížského Sokola, ale i sociálně demokratického spolku Rovnost. Rotou Nazdar prošlo na 600 Čechů, konce války se jich dožilo 29. Mezi padlými byli i rodáci z našeho okresu (Bělobor Bernard z Kněžmostu, František Jiránek a Josef Effenberger z Mladé Boleslavi). Konce války se dožil Josef Antoš z Mladé Boleslavi, který o svém boji za naši samostatnost ve Francii napsal paměti na více než 400 stranách. Měl jsem možnost v letošním roce navštívit ve Francii místa, kde naši dobrovolníci během I. světové války bojovali po boku Francie. A Francouzi na to v těchto místech nezapomněli. Svědčí o tom vzorně udržované hroby našich vojáků. Svědčilo o tom i přátelské přijetí, kterého se nám dostalo. Rovněž v Rusku si naši krajané vytvořili Českou družinu a zapojili se do boje proti Německu a Rakousko-Uhersku. Češi a Slováci, bojující v rakousko-uherské armádě, přebíhali již od počátku války do zajetí. Mnozí z nich dobrovolně vstupovali do československých legií. Vraceli se pak znovu do zákopů války, tentokrát aby bojovali za národní samostatnost. Více než 60 000 legionářů bojovalo na ruské, 20 000 na italské a 10 000 na francouzské frontě. Několik tisíc jich padlo.

28. října 1918 se uskutečnil sen za který bojovali. Vzniklo samostatné Československo. Legionáři se vraceli domů s podlomeným zdravím, mnozí předčasně umírali. Nejsložitější osudy prodělávali legionáři v Rusku. Pro návrat domů museli ještě po skončení války podstoupit boje s bolševickou armádou. Na vznik samostatného Československa během I. světové války měl velký podíl i zahraniční a domácí odboj. Zahraniční odboj vedl T. G. Masaryk, E. Beneš, M. R. Štefánik a do roku 1917 i Josef Dürich z Kláštera Hradiště nad Jizerou. Za národní samostatnost v roce 1918 však vděčíme i téměř 100 000 Čechoslováků, bojujících v československých legiích. Mezi nimi bylo více než 1 600 mužů z našeho okresu. Když si připomínáme 28. říjen 1918, neměli bychom zapomínat na místa jakými jsou ruský Zborov, Bachmač, Čeljabinsk, Samara, Nikolsk Ussurskij, a jiná, francouzský Arras, Vouziers a Terron, či italské Doss Alto. Mnoho mladých Čechoslováků zde obětovalo před více než 80 lety život za naši svobodu. Českoslovenští legionáři obětovali své životy v boji za znovuzískání svobody v II. světové válce. Byli vězněni i po roce 1948. V letech 1939 - 1945 a 1948 - 1989 se o nich oficiálně nemluvilo. Nikdo totiž není totalitní moci tak nebezpečný, jako ten, který je za svobodu ochoten obětovat svůj život. A to českoslovenští legionáři byli. Prokázali to nejen v obou světových válkách, ale i po únoru 1948. V první světové válce nám po třech staletích vybojovali národní samostatnost. Jsou pro mě velkým vzorem a společně s T. G. Masarykem, E. Benešem i M. R. Štefánikem a dalšími si je budu vždy připomínat. A právě proto je pro mě 28. říjen 1918 jedním z nejvýznamnějších v celé naší historii.