Loupežník Babinský před 175 lety na Mnichovohradišťsku

Václav Babinský se narodil 20. srpna 1796 na předměstí Litoměřic v rodině nádeníka.

Vyšetřovací spisy ze soudního procesu v roce 1840 s loupežníkem Václavem Babinským dokládají jeho pobyt na Mnichovohradištsku v roce 1831, tedy právě před 175 lety. Václav Babinský se narodil 20. srpna 1796 na předměstí Litoměřic v rodině nádeníka. Jeho rodiče patrně pracovali v zahradě i domácnosti Antonína Bienera, rytíře z Bienenbegu, krajského komisaře v Litoměřicích. O čtyři roky později žije rodina Babinských i s dalšími 2 syny (v roce 1798 se narodil Antonín a v roce 1800 Vincenc) v Pokraticích u Litoměřic.

Domovský list Václava Babinského uvádí, že byl ženat, ale záznam v matrikách o Babinského sňatku nalezen nebyl. Ani není prokázáno, že by studoval na gymnaziu, či se učil zahradníkem, jak se tradovalo. Nejspíše pracoval s otcem v zelinářských a ovocnářských zahradách, které v té době na Litoměřicku vznikaly. V roce 1816 nastoupil Babinský vojenskou službu. Nesnášel však disciplínu, nerad se podřizoval. Není pravdou, že by se dopustil na vojně nějakého trestného činu, jak se rovněž tradovalo vyprávěním či různými tištěnými zprávami. Simuloval však na vojně šílenství, byl umístěn na psychiatrické oddělení, odkud byl v roce 1824 propuštěn a stal se z něho tulák. Již v roce 1825 a potom i v roce 1829 byl vyšetřován pro krádeže, ale dokázány mu nebyly. V té době se Babinský potuloval v okolí Teplic, Děčína, České Lípy, Mnichova Hradiště, Sobotky, Mladé Boleslavi a Mělníka. Babinský se uměl velice rychle přesunovat z místa na místo, proto mu byly trestné činy velice těžko prokazovány. I když byl několikrát zatčen, přesto dokázal uprchnout. Naposledy byl zatčen v roce 1839, soudní proces s ním probíhal v roce 1840. Václav Babinský byl obžalován z následujících 12 trestních činů: 1. Vražda na Václavu Dominovi u Skramouše 17. 9. 1830. 2. Loupežná vražda manželů Stránských v Maníkovicích na Mnichovohradišťsku z 8. na 9. října 1831. 3. Vyloupení berní pokladny v Dětenicích v říjnu 1827. 4. Domnělé loupeže v Brně a ve mlýně na česko-saských hranicích. 5. Loupež ve mlýně u Anny Krouské v Brodcích nad Jizerou z 30. na 31. května 1831. 6. Poškození vozu hostinského v Upeřinách na Teplicku 16. října 1833. 7. Loupež u mlynáře Heineho v Mikulášovicích u Šluknova z 23. na 24. března 1830. 8. Loupežná krádež u převozníka Krejzy v Brozanech u Litoměřic z 14. na 15. ledna 1831. 9. Loupež u důchodního Jana Paula v Lysé nad Labem z 1. na 2. května 1830. 10. Loupežná vražda na Janu Blumbergovi v Horní Kamenici z 4. na 5. července 1833. 11. Násilí při zatýkání v Kuřích Vodách 19. ledna 1832. 12. Falšování cestovních dokladů. Václav Babinský byl uznán vinným v bodech obžaloby 7 - 12, u ostatních byl zproštěn. Co se týče vraždy Jana Blumberga v Horní Kamenici (bod obžaloby 10) byla prokázána účast na loupeži, vražda však byla připsána jeho společníkovi. Při závěrečném líčení 1. 12. 1840 bylo uvedeno, že Babinský je pro veřejnost velmi nebezpečný, přitěžující okolností mu bylo popírání viny a falešná tvrzení k oklamání soudu. To, že mu nebyla prokázána žádná vražda, ho zachránilo před šibenicí. Václav Babinský byl odsouzen k 20 letům a jeho družka Apolena Hoffmannová k 12 letům těžkého žaláře. Ta však brzy poté ve vězení zemřela. Více než jeden a půl století navršilo na působení Babinského mnohé legendy. Byl líčen jako zbojník jánošíkovského typu, který bohatým bral a chudým dával. Jenže skutečnost byla trochu jiná. Zastavme se u bodů obžaloby, které se vztahují k působení Václava Babinského před 170 lety na Mnichovohradiťsku. Jedná se především o body obžaloby 2, 11 a 12. Loupežná vražda manželů Stránských v Maníkovicích V případě loupežné vraždy maníkovického rychtáře Jiřího Stránského a jeho ženy Veroniky nebyla zjištěna uloupená částka. Oba byli uškrceni. Jiřímu Stránskému bylo 39 let, jeho ženě 36 roků. Soudní spisy udávají, že vraždu provedlo několik osob a že mezi nimi byl někdo, kdo znal dobře místní poměry. Vrahové se dostali po žebříku na střechu a střechou dovnitř. Svědek František Prskavec uvedl, že tu noc potkal 2 muže s žebříkem, ale pro tmu je nepoznal. Jiný svědek, Jan Cimr viděl dva, později tři jiné muže poblíž myslivny. Svědek Jiří Kostka z Bílé Hlíny uvedl, že u hajného Víka v Maníkovicích bydleli v té době neznámí a podezřelí muži. Jeden z nich se jmenoval Josef a jeho popis se skutečně hodil na Babinského. Hajný Vítek uvedl, že Babinský je skutečně podobný muži, který u něho pod jménem Josef Schmidt s osobou ženskou přespal. V okolí se proslýchalo, že rychtář Stránský ubytoval ve své chalupě neznámého nocležníka, který se druhý den vrátil a nocoval zde opět. Večer prý několikrát vyšel na dvůr a o půlnoci vrazila do chalupy tlupa lupičů a provedla předem připravenou vraždu. Stopa po vrazích vedla do nedaleké hájovny, kde velitel lupičů, podle pověsti Babinský, bydlel. Podle názoru soudců však nebyly přímé důkazy pro vinu Babinského na tomto zločinu, zvláště když svědkové František Bitner a jakýsi Proksch uvedli souhlasně s Babinským, že on v té době byl na jiném místě a zabýval se podloudnictvím přes hranice. V soudních spisech je však uvedeno, že výpovědi těchto svědků je nutno brát s rezervou vzhledem k jejich minulosti. Soud také konstatoval, že důvodné podezření z podílu Václava Babinského na této vraždě je, protože se pohyboval v blízkém okolí. V létě 1831 byl totiž zadržen u Bílé Hlíny (3 km od Maníkovic), hned však uprchl. Při zatčení 19. ledna 1832 v Kuřích Vodách (10 km od Maníkovic) byl u něho nalezen cestovní pas na jméno Josef Schmidt z 1. října 1831 (tedy týden před vraždou). Sám Babinský se přiznal, že tento pas dostal od neznámého muže v hostinci v Bílé Hlíně na podzim roku 1831. K vraždě manželů Stránských se Václav Babinský nikdy nepřiznal a také nikdo nebyl za tuto vraždu odsouzen. Pokud se podíváme na dochované vyprávění o zavraždění rychtáře Stránského a jeho manželky (pověst je v příloze tohoto příspěvku), je zde krutý čin Babinského ospravedlňován nečestným jednáním maníkovického rychtáře ve spojenectví s loupežníky. V tomto vyprávění je také jako v jediném známém na Mnichovohradišťsku Babinský líčen jako vrah. Uvádí se zde, že usmrcení manželů Stránských bylo jeho poslední vraždou. Právě tato vražda, alespoň v tomto vyprávění, znemožnila idealizaci Babinského jako spravedlivého loupežníka. Převzetí falešného cestovního průkazu v Bílé Hlíně Falešný cestovní pas, který měl Babinský u sebe při zatčení 19. ledna 1832, zněl na jméno Josef Schmidt. Pod tímto jménem se Babinský často představoval. Pas byl vystaven 1. října 1831 ve valdštejnské vrchnostenské kanceláři v zámku v Klášteře Hradišti nad Jizerou. K padělání se přiznal Antonín Profeld z Mnichova Hradiště, který byl několik měsíců zaměstnán u vrchnostenského úřadu hradišťského panství. Antonín Profeld uvedl, že mu František Nedoma z Bílé Hlíny, u kterého údajný Josef Schmidt bydlel, donesl okolkovaný blanket s dopisem, kde sám Schmidt žádá vystavení pasu a také za to zaplatil. František Nedoma později při konfrontaci uvedl, že domnělý Schmidt je totožný s Babinským. Jak již bylo uvedeno, sám Babinský přiznal, že cestovní pas dostal na podzim 1831 od neznámého muže v hostinci v Bílé Hlíně. Pobyt Václava Babinského v Bílé Hlíně popisuje vyprávění, které jsem zaznamenal od své babičky (je rovněž uvedeno v příloze k tomuto článku), a které Babinskému přičítá loupež 300 zlatých u bílohlínského rychtáře Jiřího Sameše. Ve vyšetřovacích spisech jsem o této loupeži žádnou zprávu nenalezl. Násilí při zatýkání v Kuřích Vodách Ve vyšetřovacím spise je uvedeno, že již o vánocích 1831 se dozvěděl kuřívodský rychtář Václav Franke, že u Davida Maxe a Tobiáše Klingera se ukrývá podezřelý muž, který má dvě pistole a dýku. Rychtář s policejním aparátem zde nikoho nenašli. Několik dní poté, 19. ledna 1832 se rychtář dozvěděl, že onen podezřelý muž se uschovává u vetešníka Josefa Eichlera za městem. Po dlouhém klepání a čekání za dveřmi byl v domku nalezen neznámý muž, který se prokazoval pasem na jméno Josef Schmidt. Byla zde nalezena i neznámá žena, které se však podařilo uprchnout. Údajný Josef Schmidt se choval velice výhružně a útočně, při zápasu pokousal rychtáře Frankeho na palci, že musel být 14 dní v péči lékaře. Zraněn byl také radní Herrmann i jeho syn. Zatčený byl dopraven do Mladé Boleslavi a vedeno s ním vyšetřování jako s Josefem Schmidtem, ale brzy opět uprchl. Zranění, která Babinský způsobil svým zatýkajícím svědčí o jeho fyzické zdatnosti. Václav Babinský se nikdy k žádným činům, z nichž byl obžalován, nepřiznal. Z vězení byl propuštěn až po odpykání celého trestu v roce 1861. Byl vězněn v brněnském Špilberku, v roce 1860 byl převezen do Kartouz u Jičína. Po propuštění žil Babinský v klášteře milosrdných sester v Řepích u Prahy, kde byla od roku 1867 ženská věznice. Václav Babinský zde téměř až do konce života byl zahradníkem. Docházel často do pražských hostinců, kde si stěžoval na to, jaká je špatná doba. Prý aby se po setmění bál člověk vyjít ven, aby ho nikdo neoloupil. Poslední čtyři roky před smrtí již pro vysoký věk a hluchotu tolik nepracoval. Přesto však pletl košíky a slaměné rohože. Vyprávění i záznamy o Václavu Babinském ho líčí jako člověka fyzicky velmi zdatného a zdravého. Dokázal prý během jednoho dne zvládnout pěšky i 100 kilometrů. I to, že ve zdraví přežil více než 20leté věznění a jeho dožitý věk svědčí o jeho mimořádném zdraví a odolnosti.

Václav Babinský zemřel 1. srpna 1879 ve věku 83 let. Asi týden před smrtí se vyzpovídal knězi. Během této zpovědi se mu prý vrátil sluch. A tak jen zpovídající kněz mohl snad znát pravdu o působení Václava Babinského. Od jeho pobytu v okolí Mnichova Hradiště uplynulo již 170 let. V lidovém vyprávění však žije Václav Babinský na Mnichovohradišťsku dodnes. Svědčí o tom dochované pověsti. S některými se seznámíme v příloze tohoto článku, jiné určitě otiskneme příště.

Použitá literatura a prameny: Čvančara, M. - Musil J., Bohatým bral a chudým taky, Magazín: Co vás zajímá, 3. 3. 1965 Jermář, J., 650 let obce Ptýrov, Mnichovo Hradiště 1995 Novotný, K., Babinský, Praha 1922 Sellner, K., Václav Babinský v historii našeho kraje, Boleslavan r. X. Regionální časopisy: Bakovsko, Místní noviny Podbezdězí, Život Budovcovy župy. Sbírka pověstí Místního vlastivědného kroužku v Bakově nad Jizerou Příloha: pověsti a lidová vyprávění o Václavu Babinském na Mnichovohradišťsku O vraždě manželů Stránských v Maníkovicích: V Maníkovicích zabil Babinský před mnoha lety sedláka Stránského a jeho manželku. Maminka byla z Maníkovic a říkala mi, co si pamatovala z vyprávění své chůvy Anny Folprechtové. Ta snad měla tuto událost pamatovat. Sedlák Stránský byl prý ve spojení s loupežníky a ti si u něho uschovali peníze. On jim je potom odmítl vydat. Něco pravdy na tom být mohlo. Stránský v té době přestavoval usedlost a tvrdil, že bude tak velká jako panská myslivna v Maníkovicích. Kde by jinak vzal tolik peněz. Loupežníci vtrhli do statku, čeleď zavřeli na špýchaře a provedli vraždu. Vlasy selky Stránské byly rozházeny po světnici, jak se bránila. Malé dítě v kolébce loupežníci zabít nedokázali, dali mu do rukou nůž a doufali, že se samo pořeže. Ale jemu se nic nestalo. Loupežníci měli mít sídlo v nedaleké jeskyni Zlodějka a tak to tady všechno dobře znali. Vražda Stránských přiměla k zákroku proti loupežníkům. Vojsko obklíčilo les Lovotín a všechny lupiče, včetně Babinského, pochytalo. Tak to byla poslední Babinského vražda. Po letech vyryla prasnice na zahradě statku plný hrnec zlaťáků. Statek Stránských byl v té době největší v obci, patřilo k němu přes 18 hektarů polí. Teprve za vnuka zavražděných začal statek chátrat. Jeho manželka ho nutila aby se věnoval povoznictví a on neměl čas na hospodářství. Selka sama orala s druhým párem koní třeba i v brokátových sukních, hospodařit neuměla a tak byli nuceni odprodávat pole a statek pozbyl dřívějšího významu. (podle vyprávění Ludmily Očenáškové, rozené Šimonové, z Ptýrova zaznamenal Jaromír Jermář, říjen 1995) Pozn.: v květnu 1831 se narodil manželům Stránským syn Jiří, který tedy skutečně byl 5timěsíčním dítětem v kolébce v době vraždy jeho rodičů, jak vypráví pověst. Ten se pak jako jeden z prvních na Mnichovohradišťsku vykoupil z roboty v roce 1847. Jeho život skončil také tragicky, v 37 letech se oběsil. Krádež v Bílé Hlíně To se stalo dědovi mého tatínka, tedy mému pradědovi Jiřímu Samešovi. On dělal osadního rychtáře tady v Bílé Hlíně a vybíral robotní kontribuci. No a než ty peníze odvedl, ztratily se mu. Měl je snad uložené na špejchárku. Bylo to 300 zlatých a to byly tenkrát pěkné peníze. Za to by bylo kolik krav. Teď co měl dělat, peníze byly pryč. Že mu je někdo ukradl, dokázat nemohl. Hrozilo mu vězení. Napsal o tom svému bratrovi, který byl v dobrém postavení u vojska v Polsku a ten mu ty peníze poslal a tak ho zachránil. Můj tatínek říkal, že mu ty peníze beztak sebral Babinský. (podle vyprávění Barbory Jermářové z Bílé Hlíny zaznamenal Jaromír Jermář v roce 1983) Pozn.: V příběhu uváděný Jiří Sameš žil v letech 1778 - 1848, Jeho bratr Alois Sameš se v soupise poddaných mnichovohradišťského panství z roku 1828 uvádí jako písař v Horním Slezsku. O Havlově hostinci Uprostřed valdštejnského polesí mezi Dolní Krupou a Bělou pod Bezdězem stával ještě okolo roku 1830 hostinec, jehož majitelem byl Havel (něm. Habel). V této chalupě vládla stále dobrá pohoda. V každou denní i noční hodinu mohli jste slyšet povykující kočí, zpívající za doprovodu cikánských muzikantů a skřípání zde projíždějících povozů. V této době navštěvovala hospodu také raubířská banda Babinského. Starý Havel byl prohnaný kumpán. Také pašeráci měli tam u něho útočiště. Co se tam všechno dělo, nebylo v mezích zákona. Dolnokrupský sedlák Peschel, obchodník se lnem a chmelem, byl jednou překvapen průtrží mračen, když se vracel svým prázdným povozem a dvěma čeledíny domů z Trutnova. Protože věděl, že je blízko proslulá Havlova hospoda, zastavil tam, aby také oba čeledíny pohostil, protože pravděpodobně dnes nebude mít Havel žádné hosty. Peschel i jeho oba čeledínové byli široko daleko známí jako silní, řízní. Jak čekali až špatné počasí přejde, poručili si jídlo a pití. V pečeném mase našel sedlák upečený lidský prst. Vzal jej, zabalil do kapesníku a odvezl s sebou domů. Chtěl jej ukázat představenému. V následující noci je klepáno na jeho selský dvůr, deset ozbrojených mužů stálo před jeho vraty. Jeden z nich, sám Babinský, žádá od něho prst. Sedlák jej musel odevzdat, jinak věděl, že mu jde o život. V roce 1840 Havlova chalupa vyhořela, měla být zapálena četníky. Okolo roku 1850 stály ještě zbytky zdí, které byly potom rozebírány a používány k vylepšování jízdní cesty, takže okolo r. 1856 nezbylo nic než sklep. Havel si zakoupil hospodu v Mladé Boleslavi. Jeho syn přišel o život při pouličních bojích v Praze roku 1848. (z vyprávění pravnuka sedláka Peschela zaznamenal Anton Mauder, učitel v Dolní Krupé) Mitteilungen des Nordbömischen Vereines für Heimatforschung und Wanderphlege, 1919, str.66-67 O chudé ženě z Maníkovic Jedna chudá žena z Maníkovic šla do lesa na dříví. Když se vracela, uslyšela od lidí, že zámecké vojsko hledá po lese Babinského. Jak tak šla, potkala na cestě chudáka, který byl Babinskému podoben jak vejce vejci. Začal se jí na Babinského vyptávat, ale žena neřekla nic. Ten se pak s ní rozloučil a ztratil mezi stromy. Žena se dovtípila, že to byl přestrojený Babinský. Zámečtí se vyptávali kdekoho, zda-li Babinského neviděli. Přišli i na tuto ženu, ale ta dobrá duše nezradila nic. Když se ráno probudila, našla za okny měšec zlaťáků, šaty a ve chlévě krávu. (z archívu Vlastivědného kroužku v Bakově nad Jizerou) Jak Babinský posadil ženu na cvočky Jednou se, bylo to takhle po sv. Prokopu, konal jarmark. Jakási babka šla pro sukni. Zula si střevíce a hodila je přes rameno, aby ušetřila podrážky. V lese někde u Maňkovic se zarazila. Z houštiny vyšel hezký mládeneček v mysliveckém. Babka se sotva z leknutí probrala, už šveholila: "I koukejme, takový hezký mládenec. Však jsem se bála, aby to nebyl ten mordýř." "A který babičko?" ptal se myslivecký. "No ten Babinský přeci!" Mládeneček se nějak zazubil do knírku, opřel se o pěkně vyleštěnou dvojku, klobouček posunul frajersky na ucho. "A kam tak nakvap, babičko?" ptal se dál. "Ale, kam jinam než na jarmark do Hradiště. Potřebuji na posvícení kus kytlice na sebe." Povídali si povídali, mládenec pak nabídl babičce šňupeček. Vzala si jeden, vzala si druhý. Zachutnal jí tabáček náramně. Kýchla a povídá: "Však jsem tuze ráda, že je člověk s flintou. Kdyby se tady tak natrefil ten Babinský, lotr jeden." "A vy ho znáte, babičko?", zeptal se mládeneček. "Kdepak já, panenko mlíkosrbská, setkat se s ním nechci, takový holomek by měl viset na hambalkách a lidi by z něj měli dřít řemeny." Babka se pokřižovala. Myslivec jí vyprovodil na konec lesa. Tu si babka zase obula botky a opět přijala šňupeček. Myslivec jí podával dva měďáky, aby si za ně koupila cvočky do těch botek, vydrží prý dvakrát tak dlouho. Babka peníze lačně schrábla, poděkovala a pelášila k městu. "Já tu na Vás, babičko, počkám, abyste se zpátky nebála", volal z ní myslivec. Babka byla tomu ráda a vrátila se z jarmarku coby dup. Kanafas na sukni nesla v ranečku a mimo to i plný kornout těch cvočků. "Neošidili Vás? To víte, Pán Bůh má všelijakou čeládku na tom světě. Víte, co? Sedneme si tamhle u pařezu a ty cvočky přepočítáme." Babka souhlasila, sedli do mechu, hrábli do kornoutu a sázeli na pařez cvok vedle cvoku, pěkně špičkami vzhůru, jako když vojáci mašírují. A když je tak pěkně vyrovnali, myslivecký najednou babku popadl a zadnicí ji na ty cvočky posadil. Jen zapištěla. "To máte, babko, za to, že jste Babinskému zlořečila. A přitom jste ho ani neznala. Za to budete mít teď proč nadávat, já jsem Babinský." Flintu na bedrech si nadhodil a rychle zmizel v lese. Babka se křižovala celou cestu až domů a mezi tím tiše pohekávala. To místo vzadu jí set safra pálilo. (Bakovsko, r. VII/1965, str. 13) O vyloupení zámku v Mnichově Hradišti Jednou jel jeden sedlák z Nové Vsi orat pole u lesa. Když byla svačina, hodil volkům seno a sám usedl na mez, aby pojedl. Najednou se před ním objevil chlap velký jako hora. Byl celý zarostlý, oči mu zrovna svítily. Při tom byl po zuby ozbrojen. "Znáš Babinského?", spustil na zkoprnělého sedláka. "Ne, ne, pane, nikdy jsem ho neviděl, nikdy," drkotal sedlák. "Tak se něj dobře podívej, stojí právě před tebou." Potom Babinský nařídil tomu člověku, aby jeho žena připravila na ten den večer hostinu pro dvaatřicet chlapů. Jídla a pití prý musí být, co hrdlo ráčí, žádná žebrota. A nikomu nesmí říci ani muk. Až bude vše přichystáno, tak prý Babinský se dostaví se svým lidem do chalupy a oslaví narozeniny. Prý ať nechají světlo svítit, kdyby se nějak zdrželi. "Slyšels, všechno ať klapne jak se patří. Selce se pak odměním. Jazyk ať drží na klíč." Ale při tom počítal Babinský s tím, že ta panímáma všechno vybreptá ještě dříve, než se naoběduje. A taky se stalo. Jakmile se sedlák vrátil s volským potahem domů, ani nečekal až budou zvonit poledne, hned manželce všechno vypověděl. A ta ani nedojedla a už to svěřila služce, však jí k tomu pohoštění potřebovala, potom sousedce, která se jí dušovala pod hromem zabití, že bude mlčet jako hrob. Jenže za pár minut o tom věděla celá ves i s rychtářem. Rychtář si pomyslil: "To bude něco pro pány, poběžím na zámek a povím tu novinu panu správcovi, jistě se mi odmění. Má z Babinskýho náramnej strach. Takhle ho může dopadnout i s těma jeho chlapama." Rozmyšleno, uděláno. Pospíchal se zprávou do Hradiště. Vrchní mu blahosklonně poklepal na rameno: "Dobřes udělal, rychtáři, dobře. Je vidět, že si hledíš svého úřadu. Babinského dostaneme do pasti a tebe odměna nemine." Pak nařídil vrchní zámecké chase, aby se ozbrojila, nechala tu jenom nejnutnější stráž a za soumraku s ní zamířil k Nové Vsi. Dorazili sem už za tmy. Obklíčili vesnici ze všech stran, jenom cestu k lesu Lovotínu nechali volnou. Však ji pak taky zavřou. Počítali s tím, že Babinský a jeho rota vpadnou potmě do té chalupy, začnou hodovat, dají se do pití, až budou jako bečky. Jejich bdělost otupí, síla ochabne a to bude chvíle pro zámecké. Vyřídí tu zlotřilou chásku ráz dva. Ale Babinského musejí dostat živého stůj co stůj. Ten se jim už napil něco krve. "Počkej, lotrase, my ti tentokrát dáme na hrb," těšil se správce a už viděl v duchu, jak mu pan hrabě uznale děkuje. Čekali, čekali, hodina za hodinou ubíhala, v chalupě pořád nic. A když se konečně rozednívalo, hnal vrchní čeleď do útoku. V chalupě skomíralo světlo, sedlák pospával u kamen, ale loupežníci nikde. Jen ty stoly se prohýbaly pod všelijakými dobrotami a sud piva trčel u dveří. Vrchní hned věděl, kolik uhodilo. Zařval na svou chasu, která hladově po stolech pomrkávala, hnal ji z chalupy zpátky na dvůr a co nejkratší cestou, stráň, nestráň, do Hradiště. Ale přiběhl sem už s křížkem po funuse. Zámecká stráž je přivítala s pouty na rukou i nohou a s roubíky v ústech. Vrchní si rval vlasy, když viděl tu spoušť. Všechny klenoty i pokladnice byly tytam. Tak Babinský nad pány vyzrál a sedlákovi se pak dobře odměnil. (Bakovsko, r. VIII/1966, č. 1, str. 12-13) O jeskyni Zlodějka V jeskyni Zlodějce, kam prý mohl Babinský vjet i s koněm prý byl kanál. Do toho kanálu, když nasypali řezanku, tak ta vyplavala na Jizeře. Babinský zde prý měl děvče, které si posílal pro víno a jiné potřeby. Rád se prý přestrojoval, nejčastěji se strojil za lesníka. Rád se vybraně oblékal. Velkou radost měl z toho, když řekl: "já jsem Babinský" a když celá vesnice zmrtvěla a nikdo nevyšel. V Rečkově u Poláků (asi 500 metrů od Zlodějky) měli služebnou a ta ho zradila tím, že ukázala jak odtamtud vychází dým. Mezi Bělou a Krupou v Hoblově chalupě vyslechla služebná z Kláštera, která spala na peci, tlupu Babinského, jak mluvili o lupu. Ráno hned strachy utekla domů na Klášter. (podle vyprávění Antonína Paříka z Nové Vsi zaznamenáno v roce1963) Archív Vlastivědného kroužku v Bakově nad Jizerou Jak továrník Menzl svezl Babinského kočárem Jednou jel v kočáře do Bakova známý továrník Menzl. Na Rečkově zastavil kočího neznámý pán, pěkně vystrojený, s hůlkou v ruce a tvrďákem na hlavě. A pana továrníka žádal o svezení na Malou Bělou (tam prý Babinský chodil za dcerou mlynáře). Když pan továrník viděl tak vystrojeného mladíka, hned mu vedle sebe udělal místo. "Jen prosím, prosím, mladý pane, jen račte přisednout, poletíme jako vítr", šveholil továrník. "Ale proč tak spěcháte?" vyptával se mladík. "Ale to máte takovou věc, chodí tady teď Babinský se svou bandou, přepadávají povozy a obírají lidi o peníze. Musíme být zpátky na Valše ještě za světla", drmolil továrník a ohlížel se, jako by mu už byli loupežníci v patách. Když dorazili k malobělskému mlýnu, požádal mladík továrníka o zastavení. Pak vystoupil na cestu, sáhl do kapsy a kočímu hodil hrst mincí. Pak podal ruku továrníkovi, smekl tvrďák, uklonil se a povídá: " Děkuju za svezení. A toho Babinského se nebojte, právě se s ním loučíte!" a zmizel ve mlýně. Kočí práskl do koní, kočár se rychle rozejel a milý pan továrník nevěděl jestli spí nebo bdí. (Místní noviny Podbezdězí, r. V/1995, č. 9, str. 6) Jak Babinský milé zpíval Jednou si Babinský vyšel za svou milou do Maňkovic. Bylo to ve statku. Své kumpány poslal na půdu rabovat. Sám měl milou v objetí a sladce jí zpíval. Ve slovech písničky byly rozkazy, jak si kumpáni mají počínat: aby rozprostřeli na podlahu kožichy a tak mohli nehlučně loupit, až budou hotovi, ať vyzvednou koně ze stáje a všichni ujedou. Tak se stalo a milé zůstala jen sladká vzpomínka. (zapsal Zdeněk Louda z vyprávění paní Cimrové z Nové Vsi okolo roku 1920) Bakovsko, 1962 Babinského cop Pověstný vůdce loupežníků navštěvoval rád známé sedláky. Většinou k nim chodil na kus řeči a odnášel si do lesní skrýše něco dobrého na zub. Vždycky ho vidívali s dlouhými vlasy, které míval spletené v silný cop. U jednoho takového sedláka byla šikovná služka. Babinského se nikterak nebála, ale zle hartusila: "Muskej a nosí takovýhle vlasy jako nějaká ženská. Vidět ho v tom nemůžu. Hned bych mu ten cop ustřihla, pandrholovi jednomu. K čemu to je?" A protože u té holky nebylo nikdy od slov k činům daleko, využila jednou chvíle, kdy Babinský zase přišel do chalupy, usedl za stůl a čekal, až mu hospodyně přinese párek uzenýho. Milá holka se ochomejtla tuhle a támhle, popadla na kredenci nůžky, přiskočila zezadu k židli, šmik a šmik! Cop se válel na podlaze. Co tomu říkal Babinský? To víte, láteřil až hrůza. Ale co naplat, musel čekat, až mu tý vlasy zase dorostou. U toho sedláka se prý pak už nikdy neukázal. (podle vyprávění paní Švermové z Malé Bělé) Bakovsko, r. VIII/1966, č. 2, str. 11 O pokladu pod hruškou v Husí Lhotě Babinský měl vyloupit také pokladnu na Kosteleckém panství. Peníze měly být výhradně ve zlaté měně. Babinský se v té době pohyboval v okolí obce Husí Lhota. Tam měl také poklad zakopán pod hruškou sedláka Tichýho v kamenném hrnci s následujícím testamentem: "Kdo se tohoto pokladu zmocní, nechť postaví v Husí Lhotě kapli." Když potom hrušku zvrátili, našli plný hrnec zlaťáků. Když byl Babinský odsouzen, měl prý poslední přání, podívat se kde působil. Vezli ho prý také přes Husí Lhotu. Sedlák Tichý, který se zmocnil onoho pokladu, dal postavit jen malou kapličku a zbytek si nechal. To se Babinskýmu nelíbilo, že měl prý postavit velký kostel a ještě, že by mu zbylo dost, tomu Tichými. Svědomí pak Tichýho hryzlo a dal postavit faru a dal 2 korce pole jako zádušní k dispozici stařičkému faráři, který tam denně vykonával v té kapličce bohoslužby. Tichý se potom z Husí Lhoty odstěhoval a koupil si statek v Kosmonosích. (podle vyprávění pana Tichého z Veselé, jež je potomkem onoho sedláka, zaznamenal pan Bachtík, rodák z Horních Stakor v r. 1966) Z archívu Vlastivědného kroužku v Bakově nad Jizerou. O lakomém sedlákovi To se jednou vracel bohatý a lakomý sedlák z jarmarku domů a vedl si s sebou bejčka, kterýho tam koupil. Na cestě uviděl krásnou koženou rukavici. Pomyslil si: "To je krásná rukavice, kdyby tady byla ještě jedna, měl bych do páru." Ale takhle ji tam nechal a šel dál. Mezitím Babinský popadl rukavici, přidal do kroku až ho předhonil a položil před něj tu rukavici. Když k ní sedlák došel, zaradoval se a uvázal bejčka a že se vrátí pro tu první. A tak šel až došel na to místo, co ležela rukavice. Ale rukavice nikde. Zlostně a mrzutě se vracel k místu, kde bejčka uvázal. A došel k tomu místu, nebyla tam rukavice ani bejček, jenom na stromě visel nápis: TO TI UKRADL BABINSKÝ. (podle vyprávění svého dědy Josefa Hyky zaznamenala Lenka Burešová z Bakova nad Jizerou, říjen 1995)