15.08.2006  |  Odborná činnost

Československé legie v I. světové válce za vznik samostatného státu

Když po atentátu na rakouského-uherského následníka trůnu Ferdinanda d´Este vypukla I. světová válka, musely do ní narukovat statisíce Čechů a Slováků. Na rozdíl od Němců a Maďarů neodcházely na frontu s nadšením. Češi a Slováci totiž byli nuceni bojovat za rakousko-uherskou monarchii, která nebyla jejich státem. Byli druhořadým národem, jimž Habsburkové upírali mnohá práva. Tomáš Garrigue Masaryk viděl s jakou nechutí odjížděly české pluky na frontu. Rozhodl se odejít do emigrace a snažit se přesvědčit představitele dohodových mocností o nutnosti vzniku samostatného československého státu. Nedlouho po něm odchází do zahraničí i další poslanec Říšské rady ve Vídni Josef Dürich a poté i Masarykův žák Edvard Beneš.

Mezitím se do války zapojily dva mocenské bloky. Na jedné straně Dohoda, vedená Ruskem, Francií a Anglií, na druhé straně Ústřední mocnosti v čele s Německem a Rakousko-Uherskem. Češi s velkou nevolí nastupovali do bojových pozic zejména proti Rusku a Srbsku. Proto také při nejbližší možné příležitosti přebíhali dobrovolně do zajetí, zejména na ruské a srbské frontě. Postupně se vytvářela 3 centra působení československých dobrovolníků v I. světové válce, bojujících za samostatnost. Francie Ve Francii, zejména v Paříži, žily asi 3 000 Čechů.

Krajané se organizovali především v pařížském Sokole a v sociálně demokratickém spolku Rovnost. Členové obou organizací manifestovali hned po vzniku války nesouhlas před rakousko-uherským velvyslanectvím v Paříži. Zde se také dohodli, že se přihlásí do francouzské armády, aby bojovali za osvobození svého národa. Dne 22. srpna 1914 se dostavilo několik stovek z nich do pařížské Invalidovny k odvodu. Odvedeno bylo asi 300 Čechů, kteří následující den odjely do městečka Bayonne v jihozápadní Francii, kde prodělávali výcvik. Protože byli příslušníky nepřátelského státu, nemohli být zařazeni přímo do francouzské armády. Stali se součástí Cizinecké legie, praporu C, 1. pluku Marocké divize. Vytvořili zde rotu, která podle sokolského pozdravu dostala název Rota Nazdar. Mezi příslušníky této naší dobrovolnické jednotky byli 4 krajané z Mladoboleslavska. Z Mladé Boleslavi to byl František Jiránek, Josef Effenberger a Josef Antoš. Čtvrtým byl kněžmostský rodák a význačný sokol Bělobor Bernad. Naši dobrovolníci si v Bayonne získal náklonnost zdejších obyvatel, bayonnské dámy vyšily Rotě Nazdar bojový prapor.

Mladoboleslavák Josef Antoš ve svých obsáhlých pamětech ze svého působení v I. světové válce zaznamenal: „12. 10. Dámy města Bayonne darují české setnině Nazdar korouhem. Vrátili jsme se z dopoledního cvičení. Připravujeme se na odpolední ceremonii, při které nám má být odevzdaná korouhev, představující bílého lva na červeném poli, práce to zdejších dam. Ve 2 hodiny odpoledne stáli jsme již rozestaveni do čtverce na našem vojenském cvičišti. K třetí hodině přijelo několik aut, z nichž vystoupil pan Garat, dámy a jiné osoby, mezi kterými jsou též zástupci naší české pařížské kolonie. Po krátké řeči, pronesené panem Garatem, byla korouhev odevzdána Bezdíčkovi (čtvrtá četa). Jen nám, Čechům, se dostalo této pocty.“ Koncem října odjeli s tímto plukem na frontu do kraje Champagne v severovýchodní Francii.

O několik týdnů měla Rota Nazdar již prvního padlého. Josef Antoš píše: „11.12. Dnes byl zabit nejmladší naší setniny, 17letý Březovský. Byl střelen kulí do prsou a dlouho nemohl zemřít. Oči měl otevřeny a dlouho volal svoji maminku. Jest to hrozné, teprve nyní člověk vidí, jak ukrutnou věcí je válka.

V severovýchodní Francii setrvali příslušníci Roty Nazdar až do jara 1915. Koncem dubna byli přesunuti s Marockou divizí do kraje Artois, severně od Paříže. Zde podstoupila Rota Nazdar svoji největší bitvu poblíž Arrasu. 9. května 1915, v 10 hodin ráno začali naši dobrovolníci útok u vesnic La Targette a Neuville-St-Vaast. Josef Antoš bitvu popisuje: „Naši trubači troubí Ku předu. Uje přesně 1 hodin. Učili jsme se, jak se útočí v jedné linii, tři kroky jedn od druhého. Proto, jakmile jsme vyběhli ze zákopu, naší první starostí bylo býti seřazeni, každý na svém místě, jako kdyi v Bayonne. Musela to býti pěkná podívaná na nás, celý bataillon jde v tak pravidelné soustavě smrti vstříc. Mezitím však německé strojní pušky cvakaly. Cvakaly rychle a půda se před našima očima výbuchy granátů otvírala. Naše řada řídla. Mnozí z nás padli dříve, než jsme doběhli k drátům, chránící první německý zákop. Špatně se nám přes ostnaté dráty přecházelo. Cípy našich dlouhých plášťů v nich vázly a Němci se bránili. Někteří z nás měli neštěstí, že spadli do hlubokých jam a již nevylezli. Jiní zde byli zabity. Mezi těmito i náš praporečník Bezdíček a prapor ztracen. Měli jsme rozkaz nestarat se o nepřítele v zákopech, tyto co možno nejrychleji přeběhnout a spěchat k vytčenému cíli. Němci toho využili. Jakmile viděli, že jsme jejich první zákop přešli, obrátili zbraně a stříleli nám do zad. Spěcháme vpřed. Před námi je rovina, pole, zákopy již žádné. Jsme 100 – 200 m vlevo od vesnice Neuville Saint Vaast. Dostali jsme se až přd samý lesík del Folie- náš cíl. Ležíme na rovném poli, střílíme, německé kulky nás hustě obletují. Rukama hrabeme hlínu, kterou rovnáme před sebe. Jsme smícháni, jedna setnina s druhou. Největší nebezpečí nám hrozí z vesnice, kde Němci, ukryti v domech na nás nemilosrdně střílejí. Teprve nyní vidíme v jaké situaci se nacházíme. Je nás málo. Dobře 60% nás ubylo. Někde leží jeden, jinde dva, tři. Vedle mne leží četař Belgičan. Divím se, že přestal náhle střílet. Ruku má na spoušti a zavírá oči. Je trefen do srdce. Druhého dne nás přišel francouzský pluk vyměnit. Zvolna, jeden po druhém jdeme vzad. Sešli jsme se u zákopů, odkud jsme včera odešli. Můj bayonnský četař nás počítá. Je nás málo, velmi málo. Stále hledíme vpřed, nepřijde-li ještě někdo z nás, ale marně.

V bitvě u Arrasu padlo 42 Čechů, více než stovka byla raněna. Padl předseda spolku Rovnost Josef Šíbal, padl Bělobor Bernard z Kněžmostu. O měsíc později bojovali naši dobrovolníci nedaleko odsud u vesnice Souchez. Zde padlo několik dalších Čechů, mezi nimi Josef Effenberger. Josef Antoš byl těžce raněn. V říjnu 1915 padl v kraji Champagne František Jiránek. Rota Nazdar de facto přestala existovat a zbylí Češi byli přiřazeni k jiným jednotkám. Na frontách I. světové války bojovali dále a jen několik z nich se dožilo roku 1918, kdy se stali součástí 21. a 22. pluku československých legií ve Francii. Ve Francii se po praktickém zániku Roty Nazdar v roce 1915 začíná formovat československé vojsko v roce 1917. V červenci tohoto roku přijelo asi 400 dobrovolnků z Rumunska. V říjnu 1917 odjelo přes severoruský přístav Archangelsk 1 240 dobrovolníků, které vedl kapitán Otakar Husák. Soustředili se v městečku Cognacu. Další menší oddíl, vedený kapitánem Gibišem, byl vypraven ze Žitomiru. Přes Murmansk odjel z Ruska koncem roku 1917. Do Francie však dorazil až v březnu roku 1918. Další důležitou složku našich francouzských legií tvořili dobrovolníci z řad amerických krajanů (asi 2 500). Řady naší legie ve Francii byly posíleny 4 000 dobrovolníků ze srbské fronty a 850 muži z Itálie. Do 21. a 22. pluku byli zahrnuti i někteří zbylí příslušníci Roty Nazdar, 14 krajanů přijelo dokonce z Austrálie. Až do května 1918 prodělávali Čechoslováci v Cognacu výcvik. Odtud se přesunuli do městečka Darney, kde 30. června slavnostně přísahali na prapor, jehož návrh zhotovil malíř František Kupka. Aktu byl přítomen francouzský prezident R. Poincaré a ministr zahraničí Pichon. Legionáři, složení z Čechů a Slováků z celého světa přísahali: „My, vojáci revolučního vojska, utvořeného daleko od hranic naší vlasti, přísáháme, že budeme projovati proti všem našim nepřátelům do té doby, dokud naše země české a slovenské nesplynou v samostatný nezávislý stát československý, dokud národ náš v našich zemích nebude úplným pánem svých osudů. Jako věrní bojovníci, nesoucí v své krvi dědictví našich slavných dějin a vždy jsouce pamětlivi nezapomenutelných hrdinských činů našich národních mučedníků i našich husitských vojevůdců, slibujeme jich být důstojní, nikdy z boje neutíkati, nijakému nebezpečí se nevyhýbati, rozkazu svých náčelníků poslouchati, své prapory a odznaky ctíti, nepřítele nikdy o milost neprositi a se zbraní v ruce se nevzdávati. Bratr bratra milovati a v nebezpečí chrániti, smrti se nelekati a za svobodu vlasti své vše, i život položiti. Bez jakéhokoli nátlaku, svobodně rozhodnuti, tak podle této přísahy budeme jednati. Tak přísaháme!

Naše dobrovolníky ve Francii (na podzim 1918 vznikl ještě 23. Čs. střelecký pluk amerických Slováků) čekaly tuhé boje ještě na samém konci války. 20. října 1918 zaútočil 21. pluk severně od městečka Vouziers a osvobodil obec Terron. Podobně útočil v okolí Vouziers i 22. pluk Během bojů se Čechoslováci dozvěděli, že 28. října byla vyhlášena v Praze samostatná republika. I když docházelo k zuřivým německým protiútokům, naši legionáři dobyté pozice udrželi. V okolí Voziers a Terronu jich však v samém závěru války několik stovek ještě padlo, mezi nimi například desátník Josef Nevyhoštěný z Hoškovic u Mnichova Hradiště (padl 30. října 1918). Ve Francii bojovalo více než 10 000 našich dobrovolníků, téměř 1 000 jich zde padlo. Domů se vraceli stejně jako italští legionáři koncem roku 1918 a začátkem následujícího roku. Velký počet českých zajatců byl také na srbské frontě. Asi 1000 našich dobrovolníků bojovalo v srbské armádě. Po porážce Srbska, na přelomu roku 1915-1916, ustupovalo několik tisíc českých a slovenských zajatců přes Albánii k moři. Strastiplný pochod z nich přežila sotva třetina (asi 11 000) z nichž 4 000 byly převezeny do Francie. Ale po hrozném zážitku z pochodu přes albánské hory nebyli mnozí ochotni se hlásit znovu do armády. Itálie Když v roce 1915 vstoupila do války Itálie (ne na straně svých dřívějších spojenců Rakousko-Uherska a Německa, ale na straně dohodových států), italská fronta se stala další příležitostí pro rakouské vojáky české národnosti k přechodu do zajetí.V Itálii nepůsobily krajanské organizace, jako tomu bylo ve Francii a v Rusku. Odhadovalo se, že Čechů žily před válkou v Itálii asi tři stovky. Začátkem roku 1917 došlo k založení Českého dobrovolnického sboru v Itálii z řad zajatců v táboře Santa Maria Capua Vetere poblíž Neapole. V dubnu 1917 měl sbor již téměř 1 500 mužů. V srpnu 1917 to bylo již 2 500 a koncem roku 4 000. Teprve v dubnu 1918 italská vláda povolila (především díky vyjednávání Milana Rastislava Štefánika a Edvarda Beneše) vznik československých legií v Itálii. Během několika dní v dubnu 1918 se do československých legií v Itálii přihlásilo 14 000 mužů, o měsíc později to bylo již 18 000. Vznikly 4 pluky (31. – 34.) a také 39. výzvědný pluk. Během známé bitvy na Piavě v polovině června 1918 bylo zajato 14 legionářů, kteří byli v Coneglianu a dalších místech popraveni. Naši legionáři nadále bojovali v severní Itálii. Mezi těmi, kteří padli do rakouského zajetí byl také Alois Štorch z Nové Vsi u Bakova. Zajat byl 4. července a následující den, 5. července 1918 byl odsouzen k smrti a oběšen. Do konce války bylo na italské frontě popraveno několik desítek našich legionářů. Legionáři v Itálii, jejichž počet dosáhl 20 000, bojovali v severní části země u Rovereta, v září poté ještě u vrchu Doss Alto a dalších místech. Z 20 000 italských legionářů jich téměř 400 padlo. Mezi padlými byl Josef Mlejnek a Václav Suldovský z Mladé Boleslavi, Josef Hoďák ze Žďáru u Mnichova Hradiště. Rusko V Rusku žilo podstatně více krajanů než ve Francii či jinde v Evropě. Jejich počet se v roce 1914 na 60, možná i 100 tisíc. Také v Rusku naši krajané začátkem srpna 1914 manifestovali proti Rakousko-Uhersku a Německu. V Petrohradě například asi 200 z nich rozvinulo transparent „Bratři, osvoboďte Čechii, což souviselo s představou, že Rusko pomůže vytvoření samostatného státu. 12. srpna ruské ministerstvo války schválilo plán organizování české dobrovolnické jednotky.

Do poloviny září se přihlásilo více než 700 Čechů, ale i 16 Slováků do ruské armády. Vytvořili tzv. Českou družinu. 28. září pak složili slavnostní přísahu v Kyjevě. Příslušníci České družiny byli přidělováni k ruským jednotkám a plnili výzvědné a propagační úkoly. Jejich působením získávalo ruské vojsko cenné zprávy při výsleších zajatců. Často plnili nebezpečné průzkumné akce. První zkušenosti tak získávali pozdější velitelé legií jako např. Jan Syrový, Josef Švec, Otakar Husák. Zdeněk Fierlinger, Karel Kutlvašer, Matěj Němec a další. V listopadu měla Česká družina první padlé (Josef Vasický, Antonín Řehák). Byli zajati Josef Müller a Antonín Grmela, kteří byli za velezradu popraveni.V České družině bojovali z Mladoboleslavska například František Bartoň z Dalovic a Rudolf Tondr z Kláštera Hradiště nad Jizerou, který zahynul 25. ledna 1915. Česká družina byla posílena koncem roku 1914 českými zajatci, kteří dobrovolně přebíhali do ruského zajetí již od začátku války.

Začátkem roku 1915 již naše dobrovolnická jednotka v Rusku čítala více než 1 100 mužů. Do ruského zajetí přešel téměř celý 28. pražský pluk a v květnu 1915 také 36. mladoboleslavský pěší pluk. Odhaduje se, že během války bylo v ruském zajetí téměř 200 000 Čechů V Rusku, kde byl tedy největší počet zajatých Čechoslováků vzniká v únoru 1916 Československý střelecký pluk v počtu 1 600 mužů. Tvořili ho příslušníci České družiny a další vojáci z řad českých zajatců. Ještě v tomto roce vzniká z řad zajatců a volyňských Čechů 2. pluk. V dubnu 1917 je ustaven 3. pluk Jana Žižky (1. pluk dostal jméno Jana Husa, 2. pluk Jiřího z Poděbrad). Po únorové revoluci, kdy byl svržen car a nastolena na ruské poměry demokratická vláda, nastaly lepší podmínky pro nábor z řad zajatců. Vznikla Československá střelecká brigáda, složená ze 3 pluků. První větší bojový křest postoupila v bitvě u Zborova 2. července 1917. Československá brigáda a jednotky 4. finské divize vybojovaly vítězné střetnutí s vojsky ústředních mocností. Přesto, že Československá brigáda bojovala proti čtyřnásobné přesile, zajala 62 důstojníků, 3 150 vojáků, ukořistila 15 děl a několik desítek kulometů. Z našich krajanů u Zborova bojovali mezi jinými např. Josef Taneček z Chocnějovic, Josef Bartoň z Dalovic, Antonín Sameš a František Brož z Horní Bukoviny, Josef Cehák a Adolf Cehák z Bělé pod Bezdězem, Josef Elstner z Býčiny u Kněžmosta, Josef Glanc, Emil Richtr a Jaroslav Tůma z Mnichova Hradiště a Rudolf Beran z Násedlnice. V bitvě však padlo téměř 200 legionářů. Mezi padlými byli Josef Skácel z Bělé pod Bezdězem a František Rajtr z Žerčic.Tato bitva byla ve srovnání s ostatními velkými boji takřka bezvýznamnou epizodou v I. světové válce. Obrovské nadšení československých dobrovolníků a vítězství, kterého dosáhli, mělo však velký ohlas u dohodových mocností, ale především mezi našimi zajatci v Rusku. Zajatci se doslova masově začínali hlásit do československé legie. Vzniká 4. pluk Prokopa Holého, krátce poté další pluky (5. pražský, později přejmenovaný na pluk T. G. Masaryka, 6. Hanácky, 7. Tatranský a 8. Slezský). Došlo tak k ustavení Československého armádního sboru o dvou divizích (vždy po 4 plucích v každé divizi). Koncem léta 1917 čítalo již československé vojsko v Rusku 30 000 mužů, do konce roku 1917 to bylo již 40 000 dobrovolníků.

Nejvíce legionářů bojovalo v Rusku, jejich návrat do svobodné vlasti byl nejsložitější. V závěru roku 1917 došlo v Rusku k bolševické revoluci, ruská armáda se postupně rozkládala a Němci postupovali hluboko na Ukrajinu i do dalších částí Ruska. Československým legionářům, kteří byli soustředěni východně od Kyjeva, hrozilo obklíčení. Ve dnech 8. – 13. března 1918 odrazili legionáři společně s bolševickými jednotkami útok německé armády u Bachmače, která byla důležitou železniční křižovatkou. 14. března odjela poslední z 60 vlakových souprav v československými legionáři směrem k Penze. Mohl nastat přesun na východ Rusko však uzavřelo s Německem a Rakousko-Uherskem separátní mír a existence našeho vojska v Rusku přestávala mít smysl. Začíná se jednat o přesunu ruských legionářů do Francie. Zbyla však jediná cesta, na východ přes celé Rusko a tzv. cestou kolem světa do západní Evropy. Koncem března 1918 dochází k podpisu mezi Odbočkou Československé národní rady v Rusku a sovětskou vládou o průjezdu legií po sibiřské železniční magistrále do Vladivostoku. V Penze byla podepsána dohoda. Legionáři měli odevzdat část zbraní a vlaky budou moci odjet do Samary a dále na východ. Každý ešalon (vlaková souprava) měl být chráněn jednou ozbrojenou rotou a kulometem. V Rusku však se příkazy do jednotlivých oblastí mohutné říše dostávaly pozdě a mnohdy se neplnily. Během přesunu docházelo však k mnohým průtahům ze strany sovětské moci a jejich přesun na východ znemožňován. .li si V květnu 1918 došlo v Čeljabinsku k incidentu mezi maďarskými zajatci a našimi legionáři. Sovětská moc zatkla několik legionářů a odmítla je propustit. Došlo k bojům s místní sovětskou mocí a město bylo legionáři obsazeno. Krátce poté byl zachycen telegram L. Trockého všem místním sovětům, kde jsou vyzývány, aby odzbrojili československé legionáře a zastřelily každého se zbraní v ruce. Místní sověty, např. v Penze znaly situaci lépe než Trocký. Varovaly a radily dokonce ke smíru. Trocký však neustoupil a varoval, že požene před vojenský soud všechny, kteří se budou vyhýbat odzbrojení Čechoslováků. Legionáři se rozhodli cestu do Vladivostoku probojovat. Během přesunu na východ pak museli legionáři postoupit mnohé boje s různými partyzánskými, bolševickými i loupeživými oddíly. např. u Samary, Marianovky, Zlatoústu,Irkutsku a dalších míst Sibiře. Již 7. června 1918 byla Sibiřská magistrála od Čeljabinsku až po Irkutsk obsazena legionáři. Začal přesun veškerého československého vojska na východ. Situaci komplikoval ještě postoj československých rudoarjmejců v Penze, kteří se již dříve snažili přimět legionáře k boji po boku sovětské moci. Několik tisíc Čechoslováků této výzvy uposlechlo. Drtivá většina legionářů však zůstala věrna svému původnímu rozhodnutí přesunout se do Vladivostoku a odjet do Francie. Ještě 29. května obsadil 4. pluk po bojích s místním sovětem Penzu. Proti legionářům bojovali i českoslovenští rudoarmějci. Vítězní legionáři v Penze, kteří představovali nejzápadnější část našeho vojska v Rusku, se postupně také přesouvali na východ. Naše vojsko v Rusku bylo posíleno novými dobrovolníky z řad zajatců. Vznikají další 4 pluky (9. pluk K. H. Borovského, 10. Jana Sladkého Koziny, 11. Františka Palackého a 12. generála M. R. Štefánika) a tím i III. divize. Českoslovenští legionáři se snažili respektovat názor T. G. Masaryka, nevměšovat do občanské války v Rusku. Přesto však nebylo možné se některým bojům vyhnout. Bez nich nebyla možná cesta do Vladivostoku a tím i do Evropy. Dlouho by se dalo hovořit o jednotlivých místech v Rusku a na Sibiři, kde naši legionáři umírali Hroby více než 4 000 z nich jsou u Penzy, Samary, Kazaně, Jekaterinburgu, Marianovky, Zlatoústu, Nikolsku Ussurského a v dalších místech podél sibiřské magistrály. Mezitím však již vzniklo samostatné Československo a boje na Sibiři neustále probíhaly.

Až teprve 7. února 1920 byla podepsána mezi sověty a legionáři dohoda o příměří. Legionáři se začínají soustřeďovat ve Vladivostoku a postupně odjíždět domů. Poslední československý voják byl naloděn 2. září 1920. Znamenalo to celkem 42 lodních transportů. Největší část z nich jela kolem Asie, přes Suezský průplav do Středozemního moře, do Terstu a odtud vlakem domů. Další cesta byla přes Japonsko k západnímu pobřeží Severní Ameriky, vlakem přes Kanadu a z východního pobřeží opět lodí do některého přístavu v západní Evropě. Nejmenší část legionářů postoupila cestu přes Havaj, Panamským průplavem a přes Atlantický oceán do Evropy. Poslední legionáři z Ruska se tak vraceli domů až koncem roku 1920, tedy 2 roky po vzniku samostatného Československa. Během anabáze československých legionářů přes Sibiř padli také mnozí z Mladoboleslavska, např.: Karel Fiala z Čisté, Štěpán Groman z Hrušova, Karel Botka z Hřivna, Rudolf Šubrt z Dolního Bousova, Jaroslav Šverma z Vicmanova, Antonín Šnýdr z Vinařic, Josef Černý ze Žďáru a další. Mnozí zemřeli na následky zranění nebo podlehli různým nemocem. Pohřbu Karla Knytla z Luštěnic se v Tokiu 19. října 1918 zúčastnil i Milan Rastislav Štefánik. Antonín Havelka ze Lhotic byl zpopelněn v Tokiu v roce 1919 a jeho popel přivezen do Mnichova Hradiště, kde mu legionáři postavili pomník. Josef Šiftner z Mladé Boleslavi byl při cestě zpět usmrcen při koupání žralokem a pohřben v Singapuru.

Během I. světové války se do boje za samostatnost Československa zapojilo téměř 100 000 legionářů, z toho více než 60 000 v Rusku, 20 000 v Itálii a více než 10 000 ve Francii. Více než 1 300 Čechoslováků bojovalo v srbské armádě, více než 1000 v anglické armádě a v armádě Spojených států amerických bojovalo 42 000 vojáků československého původu. Někteří legionáři se zapojili do bojů proti Maďarsku v roce 1919. Karel Němec z Bílé Hlíny zde padl a s mnohými dalšími položil život při obraně hranic nového samostatného státu. Českoslovenští legionáři díky svému hrdinskému vystoupení na frontách I. světové války pomohli představitelům naší zahraniční emigrace přesvědčit vítězné velmoci, aby daly souhlas se vznikem Československa. Nebyla to cesta jednoduchá. Tomáš Gariggue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik museli absolvovat velké množství cest po celém světě. Museli vést nespočet jednání s představiteli Francie, Anglie, Itálie, Spojených států amerických i Ruska.

Již v roce 1915 se konstituovalo vedení československého zahraničního odboje v čele s Masarykem a vznikl Český zahraniční komitét. O rok později vznikla Národní rada československá, jejímž předsedou byl T. G. Masaryk a místopředsedou Josef Dürich. Josef Dürich, stejně jako Masaryk byl poslanec Říšské rady ve Vídni. Narodil se v roce 1847 v Borovicích u Mnichova Hradiště, byl dlouholetým starostou Kláštera nad Jizerou i starostou okresu Mnichovo Hradiště. Měl velký podíl na formování československých legií v Rusku. S ostatními členy Národní rady československé se však neshodoval v představě o formě samostatného státu. Dürich byl podobně jako Karel Kramář stoupencem monarchistické formy československého státu pod patronací carského Ruska. K tomu zaměřoval i své úsilí během svého pobytu v Rusku od roku 1916. Proto byl z Národní rady československé vyloučen a po pádu cara v Rusku neměl již téměř žádnou podporu. Po skončení války se vrátil do svobodné vlasti téměř zapomenut. Po několika letech však byl přijat prezidentem Masarykem, byla mu přiznána odbojová činnost. Získal doživotní plat ve výši poslance Národního shromáždění a po jeho smrti v roce 1927 mu byl v Klášteře Hradišti nad Jizerou vystrojen státní pohřeb.

Na vznik samostatného Československa v roce 1918 mělo nepochybný a obrovský vliv působení představitelů naší zahraniční emigrace i domácího odboje. Velkou úlohu sehráli naši krajané v USA, kteří pomáhali především finančně. Tento příspěvek je však zaměřen na Čechoslováky, kteří za samostatnost svého národa bojovali se zbraní v ruce. Českoslovenští legionáři plným právem požívali během I. republiky zasloužené úcty. Mnozí legionáři se zapojili do odboje během nacistické okupace. Mnozí opět bojovali se zbraní v ruce během II. světové války (Alois Šiška, Ludvík Svoboda, Karel Klapálek, Heliodor Píka i mnozí další). Českolovenští legionáři umírali za svobodu své země na popravištích i ve věznicích. Připomeňme z Mladoboleslavska legionáře Josefa Frymla, Ludvíka Eichlera, Julia Sokoláře, Borise Parcla, Josefa Víta, Viktora Fischela, Jana Fryblíka a mnohé další. Mnoho československých legionářů bylo vězněno po roce 1948, Heliodor Píka byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k smrti a popraven. Během krátkého období Pražského jara byl legionářům za odbojovou činnost v I. světové válce přiznán finanční příspěvek k důchodu. Plného uznání se však již dostalo pouze několika z nich až po vítězství demokracie v roce 1989.

Dnes již nikdo z těch, kteří před téměř stoletím bojovali se zbraní v ruce za svobodu svého národa, nežije. Na jejich hrdinství bychom neměli zapomínat. Bojovali s odhodláním a s nadšením husitských bojovníků, bojovali za ideály svobody a demokracie, vyjádřené heslem francouzské revoluce „Volnost, rovnost, bratrství“. A právě pro tyto ideály bychom československé legionáře měli stále připomínat. Literatura: - Pichlík Karel, Klíma Bohumír, Zabloudilová Jitka: Českoslovenští legionáři 1914 –1920, Praha 1996 - Honzík Miroslav: Legionáři, Praha 1990 - Paměti legionáře Josefa Heřmanského, Mladá Boleslav 1998 - Antoš Josef: Můj deník 1914-1918, rukoopis - Kronika československé legie ve Francii, Praha 1938


Přečteno 19835x
Komentáře
28.10.2007 20:47 Peter Stano Hanba Slovensku
26.10.2008 09:45 Imrich Mezei SR
07.11.2009 08:00 Bohumila Hrdinové národu Česk...


Navigace

Anketa

Jaký je Váš názor na principy inkluzivního vzdělávání?
  5 %
  22 %
  74 %
Hlasovalo 12500 lidí.
Česká strana sociálně demokratická

Tiskové zprávy

07.08.2017
TISKOVÉ AVÍZO - vernisáž senátní výstavy Jiřího Lode „Kostely a kaple Českého ráje v akvarelu“
Senátor Jaromír Jermář zahájí v úterý 8. srpna 2017 výstavu výtvarníka Jiřího Lode, Kostely a kaple Českého ráje v akvarelu. Slavnostní vernisáž výstavy se uskuteční v Předsálí Jednacího sálu Senátu Parlamentu České republiky v úterý 8. srpna od 17. hodiny. Vstup z Valdštejnské ulice přes recepci A. Výstava akvarelů Jiřího Lode se koná pod záštitou senátora Jaromíra Jermáře a k vidění bude v prestižních prostorách Senátu do pondělí 21. srpna 2017.
 
03.01.2016
Senátorské kanceláře v regionu
Mladá Boleslav Hrad 1 - Staroměstské náměstí (správní budova Muzea Mladoboleslavska), každé pondělí 9:00 - 12:00, 13:00 - 17:00. Turnov, Skálova 71 - budova Muzea Českého ráje, přízemí, každé 1. a 3. úterý v měsíci 9:00 - 12:00, 13:00 - 16:00.
 

Kalendář akcí

23.09.2016
Plán akcí 23. 9. - 7. 10. 2016
Aktuální výběr z programu senátora Jaromíra Jermáře:
 
16.06.2015
Plán akcí 15. 6. - 28. 6. 2015
Aktuální výběr z programu senátora Jaromíra Jermáře:
 

3 nejčtenější

16.09.2006
Krásná vyhlídka
   „Boleslav, Boleslav, překrásné město" zpívá se v lidové písni. K jedné z těchto částí „překrásného města" patří bezesporu, jak již napovídá název, Krásná vyhlídka. Nádherný výhled do parku Štěpánka, na kostel sv. Havla a dále na ostroh nejstarší části města s hradem vznikl novou zástavbou při jedné z nejrušnějších mladoboleslavských ulic v 60. letech minulého století.
 
29.12.2006
Legionářská schůze v senátorské kanceláři
 Jedněmi z prvních návštěvníků regionální senátorské kanceláře, ještě před jejím oficiálním otevřením, byli zástupci Československé obce legionářské - Jednoty Mladá Boleslav. Sešli se zde v odpoledních hodinách pátku 22. prosince na pravidelnou legionářskou schůzi.
 
15.08.2006
Úvodní proslov při odhalení pomníku T. G. Masaryka a E. Beneše
"Přál bych si, aby dnes odhalený pomník nás posiloval v boji proti bezpráví a negativním jevům ve společnosti."