Bitva u Arrasu - 9. 5. 1915

... jsou 2 hodiny v noci. Na každým z nás je viděti zádumčivost. Každý se věnuje jen svým myšlenkám a nestojí o řeč. Jindy se žertovalo, dnes nic ...

Před 90 lety v severní Francii bojovali za naši národní samostatnost také naši krajané z Pojizeří, kteří se dobrovolně přihlásili do francouzské armády a spolu s ostatními Čechy, žijícími ve Francii, vytvořili Rotu Nazdar. Na jaře 1915 připravoval francouzský generál Foch rozsáhlou ofenzívu v kraji Artois v severní Francii. Koncem dubna dorazily pluky Marocké divize a tedy i čeští dobrovolníci k městu Arras. Dopoledne 9. 5. 1915 byl prapor C (jehož součástí byla Rota Nazdar) vržen jako první do útoku.

Dobytí prvních německých zákopů stálo obrovské oběti. Z Roty Nazdar zůstala bojeschopná ke konci tohoto dne jen stovka. Padlo 42 mužů, více než stovka byla těžce raněna. Mezi prvními padlými byl také Bělobor Bernard (narozen 5. 7. 1891 v Kněžmostě). Bojů se zúčastnili i další rodáci z našeho kraje, např. Josef Antoš (nar. 24. 3. 1893 v Plazích) a boleslaváci Josef Effenberger, František Jiránek a další. Josef Antoš o svém téměř pětiletém působení v Rotě Nazdar, ve francouzské armádě a později v československých legiích ve Francii sepsal více než 400 stránkové paměti. Ten bitvu u Arrasu 9. 5. 1915 popsal následovně:

8. 5 - Příprava do boje. Značíme si svými jmény torny, přikrývky, věci, které necháme zde. Do bitvy půjdeme na lehko, pouze s puškou. Nemůžeme si nikterak představit, jak se boj odehraje, žádný nechce věřit, že by mohl být zabit. Jak to skončí? Vyskáčeme ze zákopů, srazíme se s Němci a co bude potom? Čím více o tom mluvíme, přemýšlíme, tím více jsme zneklidněni. Prvý náš velký boj. Přece jsme tomu neušli. Máme vzít Němcům zákopy a postoupit 3,5 km k lesíku de la Folie vedle vesnice Neuville Saint Vaast. Zde, podaří-li se nám prý přijíti v vytčený cíl, nás jízda vymění a požene až do města Douai (25 km), vykládá nám kapitán a my mu upřímně věříme. Je nám smutno. Cítíme potřebu žít pohromadě. Celá setnina je shromážděna na malém dvorku (v Acq). Zpíváme české písně. Dnešní noc máme odejít. Spát? Ani pomyšlení. Zpívejme ještě a ještě … Bitva u Neuville Saint Vaast 9. května 1915.

9.5. - jsou 2 hodiny v noci. Na každým z nás je viděti zádumčivost. Každý se věnuje jen svým myšlenkám a nestojí o řeč. Jindy se žertovalo, dnes nic. Jdeme tmou. Míjíme dělostřelecké úkryty, kde panuje velký ruch - přípravy k boji. K ránu přicházíme do první linie, odkud máme vyjít na útok. Celý náš bayonnský prapor je zde. Vedle nás na jedné straně je setnina polská, na druhé straně jsou setniny srbská a belgická. Naše dělostřelectvo již střílí. Nedaleko za námi na polích vidíme dvě široké nekonečné řady děl. Ze všech stran slyšíme hrozné výbuchy. Němci odpovídají, střílejí na náš zákop a na naše baterie. Všude plno kouře. Stojíme v zákopu, nemyslíme už na nic. Přinesli nám silný likér, větší dávku než jsme obyčejně ráno v zákopech dostávali. Zřídka jsem toho pil a dnes vůbec ne. Mnohým hochům to však přišlo k chuti. Kapitán Sallé se dívá na hodinky a velí:"Připravme se, nasadit bodáky". Velká bitva počíná. Je nám v zákopu nevolno, dusíme se. Granáty nepřestávají padat, a proto chceme již raději ze zákopu ven, utíkat vpřed a zkrátit si hrozné chvíle. Terén před námi je svah, takže nevidím německých pozic ani kraje, kam máme běžet. Naši trubači troubí: "Ku předu". Je přesně 10 hodin. Učili jsme se, jak se útočí v jedné linii, tři kroky jeden od druhého. Proto, jakmile jsme vyběhli ze zákopu, naší první starostí bylo býti seřazeni, každý na svém místě, jako kdysi v Bayonne. Musela to býti pěkná podívaná na nás, celý bataillon jde v tak pravidelné soustavě smrti vstříc. Mezitím však německé strojní pušky cvakaly. Cvakaly rychle a půda se před našima očima výbuchy granátů otvírala. Naše řada řídla. Mnozí z nás padli dříve než jsme doběhli k drátům, chránící první německý zákop. Špatně se nám přes ostnaté dráty přecházelo. Cípy našich dlouhých plášťů v nich vázly a Němci se bránili. Někteří z nás měli neštěstí, že spadli do hlubokých jam a již nevylezli. Jiní zde byli zabiti. Mezi těmito i náš praporčík Bezdíček a prapor ztracen. Měli jsme rozkaz nestarat se o nepřítele v zákopech, tyto co možno nejrychleji přeběhnout a spěchat k vytčenému cíli. Němci toho využili. Jakmile viděli, že jsme jejich první zákop přešli, obrátili zbraně a stříleli nám do zad. Vzdor tomu jdeme stále vpřed, dostávajíce rány ze všech stran. Přicházíme k silnici "Route de Bethume". Zde v příkopě si chtěli někteří hoši odpočinout, ale silnice ta byla německými děly odstřelována a kdo se u ní zdržel, byl zabit neb raněn. Spěcháme vpřed. Před námi je rovina, pole, zákopy již žádné. Jsme 100 - 200 m vlevo od vesnice Neuville Saint Vaast. Dostali jsme se až před samý lesík de la Folie - náš cíl. Ležíme na rovném poli, střílíme, německé kulky nás hustě obletují. Rukama hrabeme hlínu, kterou rovnáme před sebe. Jsme smícháni, jedna setnina s druhou. Největší nebezpečí nám hrozí z vesnice, kde Němci, ukryti v domech, na nás nemilosrdně střílejí. Teprve nyní vidíme v jaké situaci se nacházíme. Je nás málo. Dobře 60 % nás ubylo. Někde leží jeden, jinde dva, tři. Vedle mne leží četař Belgičan. Divím se, že přestal náhle střílet. Ruku má na spoušti a zavírá oči. Je trefen do srdce. Náš cíl 3,5 km jsme stihli, myslím, v normálním čase, as v malé hodince. Občas pohlížím vzad. Slíbená kavalerie nejede, ačkoliv je cesta volná. Nikdo za námi není, jenom v dálce, v místech kde jsme začali boj, rozeznávám naše sanitéry nosit raněné. Až večer na obzoru něco, co se podobalo koním. Je to jedna baterie 75 mm, která se stěhuje co možná nejblíže k nám. Mezitím v lese, 200 m před námi, se Němci připravovali k protiútoku. Pozorovatel, za námi instalované baterie, se umístil dosti vpřed. Němci vycházejí z lesa v řadě proti nám. Dělostřelecký pozorovatel velí: "První, druhé, třetí, čtvrté dělo, pálit!" Mohu říci, že tato baterie nám zachránila život. Čtyři děla, zdálo se, jako by jich byla sta. Jejich rychlá střelba se podobala střelbě strojních pušek a vše lítá nad námi, přímo na kraj lesíka, odkud se Němci hrnou. Nedošli až k nám, museli ustoupit zpět do lesa. Nastala noc. Střílíme málo, za to však dělostřelectvo ve střelbě nepřestává. Druhého dne nás přišel francouzský pluk vyměnit. Zvolna, jeden po druhém, jdeme vzad. Sešli jsme se u zákopů, odkud jsme včera odešli. Můj bayonnský četař nás počítá. Je nás málo, velmi málo. Stále hledíme vpřed, nepřijde-li ještě někdo z nás, ale marně. Jsme celí rozechvěni, unaveni tím, co jsme zažili. Každý vypráví, co viděl, kteří kamarádi po jeho boku padli. Velitel praporu Noirert zabit, náš kapitán Sallé těžce raněn granátem. Skoro všichni důstojníci našeho pluku jsou ranění nebo mrtví. Z naší české, přes 300 mužů silné setniny, se nás vrací hrstka, silnější četa. Dostali jsme první těžkou ránu. Litujeme nešťastné druhy. Moji kamarádi, boleslaváci Effenberger a Jiránek, se rovněž šťastně navrátili. Naše ztráty vypíši podrobněji později. Každou chvíli přiletí a vybouchne vedle nás granát. Ale co je to proti tomu, co jsme právě zažili. Nedostáváme žádných rozkazů. Náš četař (důstojníků žádných nemáme) neví co dělat.

10. 5. - Konečně v 6 hodin večer jdeme vzad směrem k Saint Éloi. Jsme v jednom zákopu, budeme zde přenocovat.

11. 5. - 1 hod. odpoledne. Dostáváme rozkaz jít vpřed. Nemůžeme věřit, že bychom šli znovu do boje. Vždyť nás je tak málo. Přicházíme k farmě Bethouval. Tato farma se nalézá asi 1 km za bývalými francouzskými pozicemi. Jsme umístěni v zákopu u samé farmy. Skoro všichni ranění jsou odnášeni nejdříve do této farmy. Zde na velkém nádvoří je narovnáno sta nosítek s raněnými. Němci nepřestávají farmu bombardovat. Vidíme zcela zřetelně kam to padá a jakou paniku to na dvoře mezi raněnými působí. Kolik jich tam bylo dobito. V onom zákopu jsme zůstali do večera a celou noc.

12. 5. - 7 hod. ráno. Odcházíme od farmy Bethouval. Přišli jsme do Saint Éloi. Tato vesnice je přeplněna vojskem a proto táboříme před kostelem. Myslíme a mluvíme o zažitých chvílích hrůzy. Po večeři se nám hlásí, že zde budeme přenocovat. Dělostřelba nepřestává. Dozvídáme se, že pluk, který nás u vesnice Neuville Saint Vaast vyměnil, ku předu již nešel. Němci nebudou tedy z Francie vypuzeni, jak jsme si to před útokem představovali. Těch několik polí, ten nepatrný kousek půdy zůstává zaplacen mnoha životy. O tom uvažujeme, tomu nerozumíme. Pro takovou malou věc muselo tolik našich hochů zhynout. Oni, kteří tak jako my, v předvečer naší bitvy se těšili, že po této bitvě jiných bojů více nebude.

13. 5. - V poledne jsme odešli ze Saint Éloi. Procházíme vesnicí Acq, kde jsme byli před čtyřmi dny ještě všichni společně. Nemluvíme než o scházejících druzích. Jdeme přes Trevin, Capelle, Aubigny do Mingoval (10 km). Velký liják.

14. 5. - Jsme v Mingoval ve stodole. Všude mnoho vojska, zejména jízdy. K večeru nás navštívil generál. Přišel nás pochválit za naše statečné vedení v bitvě. "Vedli jste si jako lvové", pravil.

15. 5. - Vstáváme ve 4 hod. Po celý den čistíme stodolu a sebe.

16. 5. - Neděle. Krásné počasí. Časté honby mezi vzducholetci. Při bitvě dne 9. května byli z mé esconady zabiti tři hoši: Novák Antonín, Štípek Vojtěch a Teichman. Celkem bylo toho dne zabito 42 Čechů, mezi nimi i nadporučík Dostál Václav, který velel kulometné rotě od jiného praporu. Tento důstojník byl zastřelen nejblíže nepřítele, u samého lesa Folie. Mimo těchto 42 mrtvých má setnina "Nazdar" velký počet raněných, kteří byli odvezeni do různých nemocnic. Velitel praporu "C" commandant Noiret těžce raněn, náš kapitán Sallé těžce raněn. Můj poručík Andriani mrtev, důstojníci neb velitelé jiných čet, setnin, bataillonů, zabiti. Náš generál Pein zabit, plukovník Cot raněn. Ztráty jako u našeho pluku mají též ostatní pluky naší divise. Tak skončila naše první bitva.

17. 5. - Přehlídka našich zbraní a věcí. Prší celou noc.

18. 5. - Odpočíváme do 10 hod. Večer jsme si prohlédli zdejší zámeček.

19. 5. - Mnoho bláta. Odchod z Mingoval v 10 hod. přes Béthonsart do Chelers, kde obědváme. Zůstaneme v Chelers.

20. 5. - Obdrželi jsme dopis od našeho bývalého kapitána Sallé. Píše nám z nemocnice, jeho zranění je vážné. Byl trefen kusem granátu a na frontu se již nevrátí. Vzpomíná nás a zdraví.

21. 5. - Budíček v půl šesté. Cvičení od 7 do 9. Jsme přítomni povýšení jednoho důstojníka, který se zúčastnil bitvy 9. května. Odpoledne je zbytek první marocké divise rozložen na lukách blíže Chelers. Přijel generál a udělil vyznamenání (médaille militaire). Hudba hrála "La Marseilleuse". Mezi vyznamenanými je též Čech Brzický, který zachránil raněného kamaráda. Nad námi poletovali dva francouzští letci, snad pro případ, kdyby přilétli Němci. Návrat z revue v 6 hod. Večer sedíme pod jabloní a hovoříme o domově. Zda-li pak se tam v Čechách dozvědí co se s námi děje? Přímých zpráv z Čech nemáme. Musíme se spokojit opisy výňatků z časopisů česko-amerických, které nám krajan Polcar z Paříže zasílá. Dočítáme se z francouzských časopisů o událostech v Itálii, že snad tato země půjde také do války po boku Francie a radujeme se, že válka brzy skončí.

22. 5. - Vstáváme v 5 hod. Dopoledne cvičíme, odpoledne přehlídka zbraní našim novým kapitánem. Strava špatná, jakou jsme ještě od našeho odjezdu z Bayonne neměli.

23. 5. - Čištění dvoru. V 9 hod. jsme šli do kostela. Mše byla sloužena vojenským knězem - kapitánem. Vzpomínal jsem na rodiče, na domov. Po mši procházka v blízkém lesíku. Po obědě máme zakázáno opouštět naše bydliště. Kapitán nás nechal shromáždit na dvoře a mluvil k nám divnou řečí, abychom se připravovali na novou brzkou bitvu. Večer zase mluvíme o našem smutném osudu. Píši si můj deník. Hoši se smějí mé trpělivosti. K čemu prý ty záznamy, když jsme určeni zemřít. K setnině přišli 4 Češi. Hoši byli lehce raněni 9. května a již uzdraveni. Nálada jejich nebyla dobrá, když se dozvěděli co nás čeká.

24. 5. - Vypovězení války Itálie. Dopoledne cvičíme, odpoledne různé hry.

25. 5. - Cvičení ráno i odpoledne.

26. 5. - Cvičení od 7 do 9. Jsou nám rozdávány listiny, chválící naše dosavadní činy a povzbuzující nás k další chrabrosti. Opalujeme se na sluníčku. Večer přehlídka od kapitána. Jsme připraveni k odchodu. Celá naše marocká divise odchází. Opustili jsme Chelers. Po 12 km pochodu jsme ve vesničce Camblain l´Abbé, blíže pozic. Všude po cestě jsme viděli mnoho vojska. Severně od Arrasu se útočí. Jsme zde v záloze. Velké vedro. Večeříme v 10 hod.

27. 5. - V 6 hod. pijeme kávu. Do vesnice Camblain l´Abbé přišlo 25 Němců - zajatců.

28. 5. - Stěhujeme se do jiné stodoly. Práce ta nás zaměstnala po celý den, neboť musíme vše čistit. Přišlo 350 nových německých zajatců. Večer máme stráž u vězňů. Tito jsou ubytováni v dřevěných barácích na poli, ostnatým drátem ohraženém. Mluvíme s nimi německy. Odpovídají nám jen s velkou nechutí. Diví se, že jsme Češi a ve francouzské armádě.

29. 5. Dopoledne cvičení. V 5 hod. večer odcházíme na práci do zákopů.

30. 5. Kopali jsme po celou noc nové zákopy mezi první a druhou linií u Souchez. Němci po nás často stříleli. Návrat v 6 hod. ráno. Spali jsme do poledne v neděli.

31. 5. - Ve 4 hod. odpoledne generální prohlídka všech našich věcí.

1. 6. - Jsme stále v Camblain l´Abbé. Cvičení od 2 do 4. Večer v 6 hod. jdeme zase pracovat do zákopů.

2. 6. - Dělostřelba po celou noc. V půl šesté ráno jsme zpět v naší stodole a po vypití kávy si leháme. Do zdejšího německého tábora přibylo 70 vězňů. Bitva pokračuje. V noci jsme opět pracovali a byli silně bombardováni. Jeden Čech zabit.

3. 6. - Spali jsme do poledne. Nových 60 vězňů, vesměs mladí hoši.

4. 6 - Dozvídáme se, že Rusové dobyli Přemyšl. Náš prapor "C" odchází do zákopů, jenom naše setnina zůstává. Večeře slabá, vaříme si, my od třináctky čokoládu.

5. 6. - Vstáváme v 5 hod. Měli jsme jíti hned ráno se koupat, ale pro velký nával jsme museli čekat až do večera. Vesnice je přeplněna vojskem. Slyšíme a vidíme, jak Němci bombardují naše posice. Pravděpodobně půjdeme zase do boje. Po celou noc procházely vesnicí četné pluky směrem k zákopům. Nemůžeme pro hluk spát.

6. 6. - Dalších 20 zajatců. Dnes odjeli z cizineckého pluku všichni Italové do své země. Jejich odchod oslabil citelně náš pluk. Odpoledne hrozná dělostřelba. Německý letec obletuje naši vesnici. Večer zpíváme české písně před našim novým kapitánem.

7. 6. - Cvičení od 8 do 10 hod. Večer v 10 hod. opouštíme Camlain l´Abbé. Jdeme do zákopů u Sonepez.

8. 6. - Psáno při rozsvitu. Dnešní noc byla hrozná. Jsme v první linii. Vyměnili jsme zde sedmý pluk alžírských střelců (tirailleurs algériens), který patří rovněž k naší divisi. Po celou noc dělostřelba nepřestávala. Stojíme všichni u střelnic. Němci nám naházeli přes 50 min. Miny tyto jsou naštěstí v noci viditelné (jsou rozžhaveny) a my mohli včas před jejich dopadnutím se uhnout. Nikdy předtím jsme něco podobného nezažili, neviděli. Silná dělostřelba trvala celý den.

9. 6. - V noci jsme kopali zákop a to za stálého bombardování. Vedle nás Němci protiútočili. Byli odraženi. Veliký liják, v zákopu je plno bláta. Velice nepravidelně jíme, naše kuchyně se nalézá až v Saint Éloi (přes 2 hod. cesty).

10. 6. - Ve dne hlídáme posice, večer kopeme zákop. Prší stále. Silné bombardování na obou stranách. Několik raněných je u naší setniny. Na polích leží mnoho nezahrabaných mrtvol. V zákopu nejsou žádné skrýše. Nohy se nám zarývají do hustého bláta. Zase jeden Čech, Hejno, mladý hoch zabit a Richter těžce raněn. Abychom byli alespoň částečně kryti před nepřátelskými letci, kteří nás stále obletují a z nepatrné výše na nás se strojními puškami střílejí. Hrabeme v zákopu a do udělaných výklenků se skrýváme. Ve 3 hod. odpoledne, za prudkého deště, dopadl nad můj výklenek velký granát (obus) a úplně mě zasypal. Jenom duchapřítomností mých sousedů Míči a Šimůnka mohu děkovati, že jsem na živu. Sám bych nikdy nevylezl. Oba moji zachránci mají úkryty vedle mého. Výbuch byl tak prudký, že kusy hlíny dopadly i na ně. Tušili kam to spadlo. Několik vteřin později, ještě než se dým vytratil, mě volali a hledali. Domnívajíce se, že nemohu být jinde než zahrabán, počali odhazovat hlínu a vytáhli mě za plášť. V 10 hod. večer přišel nás sedmý pluk alžírských střelců vyměnit. Zákopy jsou zaplaveny vodou. Půl naší čety zabloudilo v zákopech. Noc jsme strávili u naší kuchyně v Saint Éloi.

11. 6. - V 6 hod. ráno odcházíme ze zákopů u Saint Éloi a jsme zase v Camblain l´Abbé, kde si vaříme kávu a později polévku. V 10 hod. opouštíme Camblain. Jdeme přes Mingoval do Béthonsart. K večeři máme neloupané brambory. Chtějí nás Čechy rozdělit. Zrušit zbytek setniny "Nazdar" a připojit k ostatním setninám. Protestujeme. Nepřipustili jsme to a zpíváme zase naše písně. Spíme ve stodole.

12. 6. - Čištění uniformy. Je nám zakázáno se vzdalovat. Jsme velmi špatně živeni. K obědu máme trochu tvrdých červených fazolí.

13. 6. - Čištění zbraní a generální přehlídka všech našich věcí. Málo k jídlu.

14. 6. - Rozdělování šatů. Kdo z nás má ošumělou uniformu, dostává novou. Jako strava pouze suchý chléb.

15. 6. - Vstáváme v 5 hod. a hned se připravujme k odchodu. Přišli jsme opět do Camblain. Ve vesnici je tolik vojska, že se nemáme kde ubytovat. Stavíme stany, připravujeme se do bitvy. Bitva u Souchez, dne 16. června 1915

16. 6. - Psáno ráno v zákopu. Vesnice Souchez není od Neuville Saint Vaast daleko. Celou noc jsme bloudili v zákopech za hrozné dělostřelby. Zákopy, ve kterých jsme, patřily před několika dny Němcům. Půda zde je všude od dělových granátů úplně převrácena, jáma vedle jámy. Nevím, který prapor je před námi, ale vidíme, jak naši sanitéři odnášejí raněné a zahrabávají mrtvé. Člověk neví, co se může přihodit. Co kdybychom byli v boji zajati a Němci poznali, že jsme Češi, desertéři z Rakouska? Jistě by nás zastřelili. Pro jistotu hledáme v kapsách, nemáme-li při sobě nějaké důkazy, svědčící o naší osobě. Francouzové jsou takových opatrností ušetřeni. Konečně, asi k 10. hod. dopoledne, nás zavedli docela vpřed, do širokého, bývalého německého zákopu. Jsme zde všichni Češi, celý náš prapor. Čekáme na rozkaz vyběhnout, utíkat na pomoc těm, co jsou před námi. Čekali jsme dosti dlouho. Byli jsme namačkáni jeden na druhého. Zákop ten je dělán po délce směrem k německým posicím. Jedna těžká německá baterie nás zde vraždí. Její granáty padají rovně do našeho zákopu. Baterie ta musí být umístěna dosti daleko, poněvadž slyšíme, rozeznáváme mezi sty jinými, její časté dunivé výstřely, které padají přímo na nás. Hrozné chvíle! Skrýše v zákopu nejsou, uhnouti se nemůžeme. Skláníme pouze své hlavy, jako bychom se báli, aby nám je těžká železná tělesa neodnesla. Zbytečně! Rána za ranou dopadá tak blízko, že cítíme žár. Kam spadne, vše vyletí vysoko a vrací se znovu na nás. Dusíme se kouřem. Teď je moje řada, myslí si každý z nás. Bum, bum…. S Bohem světe! Zase někdo, koho tušení nezklamalo. V poledne se nám ulevilo. Dostali jsme rozkaz jít vpřed. Jen opustíme zákop, německé strojní pušky a dělá do nás střílejí. Zdá se však že jsme od nepřítele dosti vzdáleni. Nikoho, kromě raněných a mrtvých před sebou nevidíme. Rozestavujeme se do široké řady, nechávajíce mezi sebou prázdné mezery. Ku předu jdeme par bond. Děláme několik skoků a tiskneme se k zemi. Střílejí-li Němci příliš, čekáme déle. Utíkáme přes pole, která jsou od granátů zorána. Díry ty nám slouží jako úkryt. Je tomu více jak hodina, co tak poskakujeme. Několik druhů je zabito, jiní jsou raněni. Před námi se objevují rozbité domy vesnice Souchez. Náhle cítím silnou ránu v noze. Je prostřelena, nemohu dále. Zůstávám ležet, kuličky nepřestávají kolem mne hvízdat. Blízko mne vidím díru od granátu, do které se mi podařilo dostat. Zde si obvazuji ránu. Cítím se unaven. Zůstat však nesmím, neboť granáty stále padají. Doplazil jsem se kousek vzad, kde mi bylo našimi sanitéry pomoženo a moje noha znovu obvázána. Za bývalými francouzskými posicemi byla větší stanice červeného kříže, kde byli všichni ranění prohlíženi. Ti, jejichž zranění byla těžká a byla nutná rychlá operace, byli vozeni do blízké provisorní polní nemocnice. Nás nakládali do velkých automobilů a odváželi vzad k nejbližšímu nádraží. Večer nás složili ve vesnici Mingoval. Odnesli do kostela, který byl změněn v nemocnici a kde jsme přespali noc.

17. 6. - Raněných je mnoho. Ráno nás odvezli v automobilech a naložili do dlouhého sanitního vlaku na nádraží Bruay. Před odjezdem jsme byli znovu prohlédnuti a každý raněný dostal injekci, snad proti choleře či tyfu, abychom nemohli nakazit ostatní vzadu. Vlak odjel teprve v 6 hod. večer. Ve vlaku je lůžko vedle lůžka, nepřetržité sténání. Injekce nám způsobily jinou bolest a zvětšily horečku. Josef Antoš se ze zranění léčil několik měsíců, nejdříve na pobřeží Atlantiku, kde se 10. 7. dozvěděl, že od bitvy u Souchez 16. 6. 1915 je nezvěstný jeho přítel, boleslavák Effenberger, zabit byl další jeho přítel Rataj. Od konce července pobýval v Paříži a po týdenním pobytu odjel do Lyonu. 1. září odjel do vojenského tábora ve Valbonne, kde prodělávalo rekonvalescenci dalších 9 Čechů. Zde se 27. října dozvěděl, že po Josefu Effenbergerovi přišel o život další boleslavák František Jiránek, který padl v říjnu 1915 při bojích v kraji Champagne. Josef Antoš tak zůstal ze 3 boleslaváků z Roty Nazdar sám.

18. listopadu odjíždí znovu na frontu. Z 200 vojáků, kteří se tento den vraceli znovu do vojenských zákopů byli pouze 4 Češi. Bylo jim nabídnuto, aby změnili svá česká jména na francouzská (v případě zajetí by je jakožto Čechy čekala poprava). Oni však odmítli. Josef Antoš dále ve svém deníku píše: 20. 11. - V 5 hod. ráno vystupujeme z vlaku v městečku Verberie. Ve Verberii jsou "naši", zbytek české setniny. Doufali jsme, že budeme znovu k nim přiděleni, ale nestalo se tak. Opouštíme Verberie a po hodinové chůzi jsme přišli do vesnice Saint Sauveur, kde se nachází náš třetí prapor. Jsem přidělen k 11. compagnii, mezi neznámé. Ostatní 3 Češi jsou u jiných setnin. Celkový počet Čechů v Saint Sauveur je 15. Sešli jsme se všichni večer v malé kavárně. České setnině je konec, navždy konec. Pokoušíme se všemožně, abychom byli znovu k české četě (ve Verberie) u prvního bataillonu zařazeni. Zdá se však, že toho nedosáhneme. Musíme se spokojit s nahodilým setkáním - jedni s druhými, abychom si pověděli, co je nového. Při cvičeních a pochodech, míjíme-li jedna setnina druhou, víme-li, kteří "z nás" v té neb oné setnině jsou a zdravíme se vždy hlasitým "Nazdar". Při tomto pozdravu a krátce nato během několika minut vzpomínáme, že jsme Češi - také národ. Ale jde se, mluví se jinou řečí a zase se na čas zapomene.

20.12. - Jsme stále v Saint Sauveur a nic zvláštního se s námi neděje. Každý den chodíme na cvičení. Osada Saint Sauveur není od fronty daleko vzdálena. Každý den, zejména v noci slyšíme častou kanonádu a člověk chtěj - nechtěj musí na tamnější život myslet. Kdy bude té veliké tragédii konec? Josef Antoš prožil na frontách I. světové války ještě plné 3 roky. Z 600 Čechů, kteří prošli Rotou Nazdar, se konce války dožilo pouze několik desítek. Josef Antoš měl to štěstí, že patřil mezi ně. Poslední rok války byl opět zařazen mezi české vojáky. Stal se příslušníkem 23. čsl. střeleckého pluku, který byl součástí 10 000 československého vojska ve Francii na konci I. světové války. Josef Antoš obdržel četná vyznamenání, mezi jinými: Československý válečný kříž 1918, Československou medaili revoluční, Československou medaili Vítězství, Francouzský válečný kříž, Medaili Sv. Jiří, Francouzskou medaili "Commémorative francaise de la Grande Guerre a Francouzskou medaili za zranění. I na začátku 21. století bychom si měli připomínat, že naši krajané ve Francii podstoupili jednu z nejkrvavějších bitev za naše národní osvobození. Vše začalo v severofrancouzském historickém kraji Artois v květnu roku 1915, kdy desítky našich krajanů obětovaly svůj život v boji za svobodu, volnost, bratrství. Za tuto myšlenku zahynuly ve Francii do konce roku ještě další desítky Čechů a do konce I. světové války tak učinily tisíce Čechoslováků na bojištích nejen ve Francii, ale i v Itálii a především v Rusku. Obdobně přinesly nejvyšší oběť další tisíce Čechů a Slováků ve II. světové válce. Na památku těchto nejlepších příslušníků našeho národa bychom neměli nikdy zapomenout.